Kantor.

Kantor.
Hřbitůvku ty horský, dávný ouhore! Jak se ti tu leží, starý kantore? Vědět, oč mi běží, z podzemní své díry vyskočil bys skokem: zakroutil bys kníry, zablýsknul bys okem! Vzpomínkou chci tebe vzkřísit na chvilku; musíš, brachu, ožít na mou obsilku. Chci tě v píseň vložit, by tě svět znal šírý, nezřel na tě bokem... Jak jsi kroutil kníry, jak jsi blýskal okem! [52] Těžko bylo chodit jinam do školy: běleloť se sněhy všecko okolí. Tu ty’s, plný něhy – vidět kanonýry! – v domku nad potokem zakroutil si kníry, zablýsknul jsi okem. Vzal jsi dlouhý kabát, na němž visel kříž, řekl’s: „Kantor budu! Jaká pak to tíž?“ A hned zlatou rudu dobýval jsi z Jíry postupuje krokem: zakroutil’s jen kníry; zablýsknul’s jen okem. Brzy byla škola dětmi nacpána: vychovat chtěl syna každý na pána. Do tvého pak klína sypalo se z míry zrní jako tokem – – 53 Ty’s jen kroutil kníry, ty’s jen blýskal okem. Řádnou metlou do hlav, tvrdších nad kůru, vtloukal’s násobilku, starou frakturu. Při tom každou chvilku konal’s metlou smíry a bděl nad úskokem: zakroutil jsi kníry, zablýsknul jsi okem. A když celá škola věděla už víc nad tvou hlavu světlou, neučil jsi nic, leda ještě metlou – až už pozbyl’s víry, zapuzen byl sokem – – Zakroutil jsi kníry, zablýsknul jsi okem! Co ti potom zbylo? Skoro se vzlykem počal’s býti pouhým na vsi zvoníkem! 54 Byl-li den ti dlouhým, vešel’s v krčmu Šíry spít se žitným mokem – kroutil’s potom kníry, blýskal’s potom okem! A jako ta pára zmizel’s z dědiny! Umřel’s, kantor pravý, za půl vteřiny! Nechal’s tu krom slávy metly asi čtyry, s roztrhaným žokem – – Dokroutil jsi kníry, doblýskal jsi okem... 55