Myslivecký život.

Rudolf Pokorný

Myslivecký život.
I.
Na čekání. Na čekání.
Dobo říje, dobo hodů, mysliveckých plesů! Na čekání lovec chvátá za večera k lesu. V křoví ukryt srnce vábí: lstivě na list píská, jak ta před ním prchající drobná dobrotiska. Na pokraji lesa – ejhle! starý se už mihá: světla jeho jako hvězdy – slechy, troubu zdvihá. Sbírá vítr – nesebere! Za piskotem chvátá – – Vrať se, pěkný paroháči: hory čeká ztráta!... [65] Běda, že jsi neposlechl varující hory: nelítostný lovec měřil dobře do komory! Skočil k srnci ubitému jako dravec, jásá: „Šesterák! A vybarvený! Parohy – ta krása! Hle, ten skvostný cimboleček, pod ním očník lepý, a těch perel na výsadách! Zhynul jako slepý! Růže velká, jak se sluší, srsť se jen jen šeří – – bude se to pěkně sedat zítra ku večeři! Mrška! Egoista! slzí nad svou smrtí vlastní: už kůzlátky svoji srnu nikdy neobšťastní! Bah! Co více? Pouhé zvíře!... Ještě přede chvílí – Eh, však člověk na člověka také někdy střílí!“ 66 II.
Lov. Lov.
Oživly hory. Myslivců sbory, vznešených střelců, odvážných smělců hnuly se v před. Honci a vozy – pomozte, bozi! – ohařů smečka: kterak to přečká ubohá zvěř! Hej, už jsou v lese! V divokém plese zavzněly rohy – – Paroháč mnohý nevětří smrť! Na místě střelci. Honci a velcí ohaři v předu řítí se k středu: divoký ryk! 67 Vyhnaná z doupat, v krvi se koupat úprkem chvátá postrachem jatá proti nim zvěř. Průseky v mlází cestu si razí jeleni, laně, a z pušek na ně chrlí se smrť. Na všecky strany hřímají rány, do daňků bijí, srnci se svijí – strašný to hon! Náhle však lesem slavnostním plesem skončení lovu hlasem jak z kovu hlaholí roh. Zachřestí mlází, kde kdo se schází u vozů s chvojím. 68 Zapřahnou k vojím, naloží zvěř. S jásotem v sboru táhnou zpět k dvoru s kořistí značnou. Tam teprv začnou zapíjet lov! 69

Básně v knize Opět na horách: