Myslivecký život.
I.
Na čekání.
Na čekání.
Dobo říje, dobo hodů,
mysliveckých plesů!
Na čekání lovec chvátá
za večera k lesu.
V křoví ukryt srnce vábí:
lstivě na list píská,
jak ta před ním prchající
drobná dobrotiska.
Na pokraji lesa – ejhle!
starý se už mihá:
světla jeho jako hvězdy –
slechy, troubu zdvihá.
Sbírá vítr – nesebere!
Za piskotem chvátá – –
Vrať se, pěkný paroháči:
hory čeká ztráta!...
[65]
Běda, že jsi neposlechl
varující hory:
nelítostný lovec měřil
dobře do komory!
Skočil k srnci ubitému
jako dravec, jásá:
„Šesterák! A vybarvený!
Parohy – ta krása!
Hle, ten skvostný cimboleček,
pod ním očník lepý,
a těch perel na výsadách!
Zhynul jako slepý!
Růže velká, jak se sluší,
srsť se jen jen šeří – –
bude se to pěkně sedat
zítra ku večeři!
Mrška! Egoista! slzí
nad svou smrtí vlastní:
už kůzlátky svoji srnu
nikdy neobšťastní!
Bah! Co více? Pouhé zvíře!...
Ještě přede chvílí –
Eh, však člověk na člověka
také někdy střílí!“
66
II.
Lov.
Lov.
Oživly hory.
Myslivců sbory,
vznešených střelců,
odvážných smělců
hnuly se v před.
Honci a vozy –
pomozte, bozi! –
ohařů smečka:
kterak to přečká
ubohá zvěř!
Hej, už jsou v lese!
V divokém plese
zavzněly rohy – –
Paroháč mnohý
nevětří smrť!
Na místě střelci.
Honci a velcí
ohaři v předu
řítí se k středu:
divoký ryk!
67
Vyhnaná z doupat,
v krvi se koupat
úprkem chvátá
postrachem jatá
proti nim zvěř.
Průseky v mlází
cestu si razí
jeleni, laně,
a z pušek na ně
chrlí se smrť.
Na všecky strany
hřímají rány,
do daňků bijí,
srnci se svijí –
strašný to hon!
Náhle však lesem
slavnostním plesem
skončení lovu
hlasem jak z kovu
hlaholí roh.
Zachřestí mlází,
kde kdo se schází
u vozů s chvojím.
68
Zapřahnou k vojím,
naloží zvěř.
S jásotem v sboru
táhnou zpět k dvoru
s kořistí značnou.
Tam teprv začnou
zapíjet lov!
69