Jaro v horách.

Jaro v horách.
Jaro, sličné jaro! Zveselil se horal. Linduška ho volá, aby sel už, oral. Nad hlavou mu krouží švitořivý skřivanskřivan, celý svět mu kolem jako rozezpíván! Lesy, pole zvučí písní konipásků, červenek a rehků, pěnkav, špačků, dlasků. Kos v to jako pištěc pronikavě hvízdá. Lašťovičky opět pod krov lepí hnízda. A jako to ptactvo každý kvítek zpívá: písní jeho vůně, vůně opojivá. Chudobka se lehce jak panenka pýří, pastuší tobolka šešulky své šíří, drobná její očka, plna dětské zvůle pokušivě hledí stranou na bledule. Juž se pantoflíčky třesou na podražci – – Ej, tu motýlíci! Květin bdělí strážci. Běláskové drobní pýchou září málem, [14] za babočkou letí, za svým admirálemadmirálem, do kalíšků vonných, jimiž květ je láká. Však tam kdos už jiný – hleďte na čmeláka! Mrzutí a smutní pustili se v lesy a tam nad bystřinou ztratili se kdesi. Děti si tam hrály. Tu se kmitnou křovím, užovku to plaší proutkem jasanovým. Jiné opět slaví hony na ještěrky, a ty tam zas z vody vynášejí šperky, pestré kamínky – o, radosť hledět na ně, jak je nadhazují a chytají v dlaně! Ba i v jivách kdesi slyšet dětské hlásky: řežou to tam hoši pruty na pomlázky, na pomlázky svižné, na píšťalky drobné. V křoví zjevily se podlešky jim zdobné. Ručkou ovinutou ihned po nich sáhnou, natírají očka, až kams do hry zahnou. A tam v mechu měkkém, ve vousatce, skrutku na samého krále hráti počnou. Vskutku! Za chvilku juž biřič – darmo zloděj prosí – klobásou mu mění jeho černé losy, král jak ustanoví, ranami, co jimi skály láme čert... neb jenom větrnými. A když sklesnou ručky, bitím sčervenalé, rozletí se hoši; za nimi ty malé, světlovlasé dítky s křikem, strachem pádí přes kořeny staré, klestí, přes kapradí... 15 Nedaleko vísky opět klubko smíšků. Natrhali právě kdesi pampelíšků a teď vystrojili smutný pohřeb ptáčku – – Jeden v předu nese připravenou hračku a ostatní za ním svíčky řadou krásnou. Zazpívali loutce a teď svíčky shasnou: chmýří rozletí se, děti jako střely v smíchu za ním. A tak skončen pohřeb celý! – A když nad dědinou první noc se snesla, před domky si potom hrajou na řemesla. Mistři musí hádat po způsobu práce, kým pocestný který. Nejde to vždy krátce. A což staří? Šťastni za večerní chvilky hledí na své děti jako na andílky. Hledí, vzpomínají při tom na své mládí – jaro, sličné jaro hru i s nimi svádí, až je zvolna, lehce poobestře spánek... Noc. Jen od komůrky šepot nese vánek. 16