Mlýn v horách.

Mlýn v horách.
Unavený cestou v libém dubu stínu poklidu jsem hledal nedaleko mlýnu. Voda jako křišťál teče na kolo, nápad pod ní stená, děrav na polo. Oči se mi klíží, mlýn a potok mizí... Však už jsou tu opět, a hle! lidé cizí, hranatí a velcí, dlouhých liščích brad útokem se ženou k mlýnu odevšad. Ej, to bude mela! Hleďme – kýho výra! – [94] v mlýnici se chasa dohromady sbírá, pan otec jí v čele mává vějačkou, po boku mu prášek s dlouhou stříkačkou. Hr! už rudí, žlutí na chasu se ženou – – V tom pan otec švihne v mouku připravenou: cizí trou si oči, a jen ještě mžik: proudy na ně chrlí prášek, nešťastník! Útočníci vyjou, oči se jim lepí – snadno schytati je,0 když jsou jako slepí. Už je vzhůru vlekou, rovně ke koši: „Hajdy do korčáku, žlutí hastroši!“ Běda! Po pořádku, než bys napsal sloku, 95 ocitne se každý v běhounově oku; odtud musí, chuďas, mezi kameny – ach, co proti tomu pekel plameny! Běhoun bez milosti v těle kosti štípe, přes kraje až zpodku melivo se sype – do starého lubu; plno otrub, plev – z pytloviny padá mouka jako krev! Mlynář mne si ruce, starý žabař plesá: „Teč, vodičko česká, teč mi na kolesa – však meleme hlavy, nohy, ruce, dřík – ať vyčistí hory ten náš čaračník!“ 96