Kantor.
Hřbitůvku ty horský,
dávný ouhore!
Jak se ti tu leží,
starý kantore?
Vědět, oč mi běží,
z podzemní své díry
vyskočil bys skokem:
zakroutil bys kníry,
zablýsknul bys okem!
Vzpomínkou chci tebe
vzkřísit na chvilku;
musíš, brachu, ožít
na mou obsilku.
Chci tě v píseň vložit,
by tě svět znal šírý,
nezřel na tě bokem...
Jak jsi kroutil kníry,
jak jsi blýskal okem!
[52]
Těžko bylo chodit
jinam do školy:
běleloť se sněhy
všecko okolí.
Tu ty’s, plný něhy –
vidět kanonýry! –
v domku nad potokem
zakroutil si kníry,
zablýsknul jsi okem.
Vzal jsi dlouhý kabát,
na němž visel kříž,
řekl’s: „Kantor budu!
Jaká pak to tíž?“
A hned zlatou rudu
dobýval jsi z Jíry
postupuje krokem:
zakroutil’s jen kníry;
zablýsknul’s jen okem.
Brzy byla škola
dětmi nacpána:
vychovat chtěl syna
každý na pána.
Do tvého pak klína
sypalo se z míry
zrní jako tokem – –
53
Ty’s jen kroutil kníry,
ty’s jen blýskal okem.
Řádnou metlou do hlav,
tvrdších nad kůru,
vtloukal’s násobilku,
starou frakturu.
Při tom každou chvilku
konal’s metlou smíry
a bděl nad úskokem:
zakroutil jsi kníry,
zablýsknul jsi okem.
A když celá škola
věděla už víc
nad tvou hlavu světlou,
neučil jsi nic,
leda ještě metlou –
až už pozbyl’s víry,
zapuzen byl sokem – –
Zakroutil jsi kníry,
zablýsknul jsi okem!
Co ti potom zbylo?
Skoro se vzlykem
počal’s býti pouhým
na vsi zvoníkem!
54
Byl-li den ti dlouhým,
vešel’s v krčmu Šíry
spít se žitným mokem –
kroutil’s potom kníry,
blýskal’s potom okem!
A jako ta pára
zmizel’s z dědiny!
Umřel’s, kantor pravý,
za půl vteřiny!
Nechal’s tu krom slávy
metly asi čtyry,
s roztrhaným žokem – –
Dokroutil jsi kníry,
doblýskal jsi okem...
55