Pod křížem.
Vesnička. Hle, chudé chýže!
Nad ní v horách nahoře
ukřižovaný Bůh s kříže
hledí po své oboře.
U stop kříže kleklo dítě.
Ze školky jde. Slabikář
položilo na zem hbitě,
spjalo ručky, zvedlo tvář
zbožně, prostě vzhůru k Bohu,
měkkým hláskem jen jen cinká
modlitbičku nad oblohu
za mamičku, za tatínka...
Zmizelo pak stezkou pravou.
Chvilku ticho, tichounko.
Jde kol dívka, žnečka s travou...
Zarděla se lehounko,
[91]
klekla pod kříž. Sličným čelem
dotkne se ho, zavzdychá;
šeptá cos – před spasitelem
srdéčko se ostychá!?
Bláhové! Ty oči, tváře,
oč tu prosí, samy zradí:
o, kéž brzy od oltáře
půjdou spolu... Zlaté mládí!
Vstalo děvče, zašlo kdesi.
Po chvíli kol horal šel.
Smutně hlavu k ňadru věsí:
hle! tu visí spasitel!
Klekne na zem, vzhůru zírá
s důvěrou a s pokorou;
modlí se a slzu stírá –
potlouklo mu pod horou...
Zle juž nyní, hůře bude!
Oč se modlí v této chvíli?
Snášet bídu vždy a všude
aby Bůh mu dodal síly!...
Stoupá dolů občerstvený,
Aa hle! tu se ke kříži
matka vrhá. S hořem ženy
vzhůru k Bohu pohlíží;
ruce lomí, úpí, stená,
92
vstává, Boha zaklíná,
a zas padá na kolena
a zas ruce sepíná...
Doma pláče čtvero dětí – –
Nikde nemá pokoje:
vyrván dítkám od objetí
otec musil do boje...
Letí střemhlav ku své chýži. –
Jde kol pěvecpěvec, v srdci žal;
i ten padnul k tomu kříži,
ruce sepjal, zaplakal:
„Umučený! pohleď dolů
na ten dobrý, bědný lid:
propadneš se – s křížem spolu,
nebudeš o, moci zřít,
kterak jemu nepřátelé
za částí rvou půdy čásť:
zachraň dědictví mu celé,
zachraň drahou, tesknou vlasť!“...
93