Sen hory.
Usnula hora pod pokrývkou sněhu.
Led v útrobách jí dravě rval
a dolů házel do řeky a k břehu
jak pírka kusy starých skal.
A hora ve snu úzkostí se chvěla,
strach prsa sevřel, ztížil dech,
znoj ručejem tek’ s bílého jí čela,
a z ňader bouří dral se vzdech.
I zdálo se jí, že je konec světu...
Tmou řítily se hvězdy v noc,
a vody jakby křídla měly k letu –
och, země úpí o pomoc!
Sčernalo slunce jako vyhořalé.
V tom dno se hnulo pod horou,
a hora klesala kams hloub a dále
tou nekonečnou prostorou...
Tu s výkřikem se probudila hora.
Zří plaše kol – vše byl jen sen!...
Skráň opět líbá sluneční jí zora –
je první jarní zlatý den...
[12]