Mysliveček.
Ba našeho myslivečka
všecko zná juž okolí!
Za kloboučkem stále nosí
pěkné péro sokolí;
pod ním plno kadeří,
a z těch očí dívce v nitro
střely pouští tajně, chytro,
ani neměří!
S ramena mu puška visí,
břitký tesák po straně;
a ten má ty naše hory
ve správě a v ochraně.
Cizoty v nich nestrpí –
pohne-li se ruka bodrá,
utíká juž, bledne – modrámodrá,
cizák do chrpy.
Zavýskne si mysliveček,
bujně sobě poskočí,
a hned rozkoš rozletí se
do kola mu od očí.
9
Zadupe si hupky, hop,
otočí se s panímámou,
že se pohne touhou samou
podlaha i strop!
Závidí mu švarní hoši,
dívčí přízeň závidí,
ale ten náš mysliveček
jako když jich nevidí.
Směje se a dobývá –
panence jde hlava kolem,
a co květů v srdci holém –
jen se usmívá!
Hoj, našeho myslivečka
všecko zná juž okolí!
Za kloboučkem stále nosí
pěkné péro sokolí.
Však jen tleskne – divná věc! –
a hned od nás vzácní páni
utíkají bez vyzvání
zpátky do Němec...
Hoj, ty švarný myslivečku,
ukaž ty nám ještě víc:
jak bychom si narobili
z Blaníků svých – Domažlic!
Jak bychom si z holubů
nadělali sokolíků
a do vrahů, odpadlíků
hřměli ze srubů!
10