Horalova modlitba.
Ó Bože můj, ty hory znáš a víš,
že s nimi horal samý má jen kříž!
Jak často ukrvácí tvrdou dlaň,
než vytluče z té skály novou bídu:
ach, pohleď, pane, pohleď k svému lidu,
mé hory, drahé české hory chraň!
Ó těším se, až síla umdlí má,
že spatřím tvář tvou svýma očima!
Že za to, co jsem zkusil, řekneš: „Vstaň!
a mějž, co třeba k věčnému ti klidu!“
Nuž, zvolám, pohleď, pohleď k svému lidu,
mé hory, drahé české hory chraň!
A jak se dolů pán Bůh usměje,
hned holé skály lesík přikreje,
hned žírnou půdou obživí se pláň...
Ó jenom až já k trůnu jeho přijdu! –
Ach, pohleď, pane, pohleď k svému lidu,
mé hory, drahé české hory chraň!
13