Opuštěná.
Zavrkala holubička
na haluzce svěží:
Pověz, co ti, holubičko,
na srdečku leží?
Nožky myješ ve vodičce,
smutně povrkuješ:
pověz, pověz, holubičko,
po kom hořekuješ?
Zeptala se stará máti
dcerušky své v chýži:
„Pověz, pověz, dítě drahé,
srdečko co tíží?
Teskně hledíš v hory modré,
žalně povzdychuješ:
pověz, pověz, dítě drahé,
po kom hořekuješ?“
„„Oj, když jsem já pospíšila
do širokých polí,
viděla jsem přilétati
černoušky sokoly.
104
Oj, vy mladí sokolíci,
lítosť se mnou sdělte,
dívku mladou, osiřelou
trochu rozveselte!
Oj, tam v dáli v snivém borku
na vysoké hůrce
mladý jinoch odpočívá
v tichounké komůrce.
Malá střecha nad komůrkou,
plno kalin po ní,
a do kalin ptáček létá,
smutnou píseň zvoní.
Och, jak možno jinochovi
klidně v zemi spáti,
svou kdy milou z dálky slyší
stále naříkati?
Leťte vy jí, sokolíci,
zpátky nad světničku:
že jsem složil za vlasť drahou
bujarou hlavičku.
Nade mnou že zastavil se
sám náš dobrý vládce:
,Mladé srdce obětoval
domovině matce!‘
105
Nade mnou že zasmutil se
hříváček můj vraný:
,Nebudeš víc na mně jezdiť,
pane milovaný!‘
Nade mnou že zazpívali
smutní druzi jemně:
,Jeho slávu nepokryje
studená ta země!‘
Zvěstovali sokolíci
divnou, divnou zprávu,
sklonila já, smutná dívka,
na srdečko hlavu.
Tenkrát srdce, rodičko má,
tenkrát zapomene,
až se vlídně růvek tichý
nad ním povyklene!““
106