Z kostela...
Nežehnáš, tatíčku,
dětem na cestu,
neobjímáš, máti,
svoji nevěstu.
Radostné nám slzy
cestou nezáří –
smutnotě mi bez vás
kráčeť k oltáři!
Smutněji mi ještě
na vrch z kostýlku,
a tam pokleknouti
u vás na chvilku.
Zamysliť se v zkazky,
vtoužiť ve mládí,
co mi vaši lásku
nazpět přivádí.
Ach, ta rodná láska!
Kdo jí v náruč pad’,
v slzách musí na ni
věčně vzpomínat!
126
Stále v srdci hřeje
svým ho sluníčkem,
byť ji udusili
dávno trávníčkem.
Ach, ta rodná láska!
Kdo pil z jejích vnad,
vždycky bude na ni
blažen vzpomínat!
Neodejdeť více
nikdy ode mne,
byť ji zakopali
ruce nájemné.
Ach, ty rodná lásko,
na chvilku se zbuď,
na okamžik zahřej
matičce mé hruď,
srdcem pohni otci,
chladné ruce zkřis,
by mi požehnaly
jako děcku kdys!
Navrať zhaslým očím
kratičký jen svit,
co by se synem se
mohly rozloučit!
Vkouzli v mrtvá ústa
sladké usmání,
jedinkou mi oživ
chvilku shledání!
127
Naposled přej stisknouť
ruce uvadlé,
jednou ještě zlíbať
tváře zapadlé,
na chvilku jen vdýchať
život do těla:
ach, což bych šel blažen,
blažen z kostela!
128