Jozefu Barákovi.
Byl krásný, vonný Máj, když on svou píseň pěl.
Byl máj, když kolem něho sletěli se ptáci,
z nichž jeden po druhém juž v dálce se nám ztrácí,
v té dálce, do níž Vítězslav náš odletěl!
Snad tehdy pohled boží na něj pad’,
a utkvěv na mladistvém apoštolu,
usoudil mu, by zůstal ještě mlad’,
až mladším dávno sklesne hlava dolů.
Náš Barák nesestárnul s dobou svou,
ač v znoji zlatá zrna v půdu klad’,
by národ zajásat moh’ nad žatvou
a k bohatému zasednouti stolu;
ač slovem živým budil ospalce
a spravedlivě tepal nedbalce,
když bil se za volnosť svou „Svobodou“.
I darmo žalářem měl zlomen být
a darmo honil od práce ho vztek:
on křižáků se věru neulek’,
vždyť ozval se v něm praděd – Táborit – –
84
Tma šla mu z cesty; neboť s jeho čela
se jasná hvězda nadšení mu skvěla. –
Náš národ – ubožák! Sotva že překročil té země práh,
neustal napadati klidné dvory jeho krahuj vrah,
a nebylo snad léta od těch dob,
by nemířil mu nový Karel Velký – svatý do útrob!
Tu přišel zjevně, jindy v škrabošce
mu dával medu po trošce
a při tom dýkou do prsou ho bod’...
I v době té náš Jozef na stráži bdí za národ.
I v době té svým slovem plamenným
do srdcí hřímá bratrům zmámeným,
mláď kupí kolem sebe ze všech dálí,
a zápal vzněcuje pro ideály,
putuje vlastí, když jiní spěší k rozkoši se klásť,
a žebrá, žebrá – o lásku pro svou drahou vlasť.
O, putuj dál, Ty hetmane náš bratrský,
ozařuj dál nám cestu ducha svého paprsky,
o, mluv jen dál a slovy svými tklivými
uč svoje mladé bratry býti mladými!
85