V ČELE CHUDINY.
Vypučel kvítek v stínu zlatých bání –
chudobka – matka dítko zlíbala,
a drsná ruka otce požehnání
se křížkem v měkké líce vepsala.
I rostl synek jako jasan v poli
k radosti nekalené rodiny,
a lidé složili v něj velkou roli,
již hrát prý bude v čele chudiny.
Míjela leta. Pod chudičkým krovem
on záhy k ruce otci – kmetu byl,
a práce obdařila tvrdým kovem
tu ruku, kterou pílí zmozolil.
Zdroj v hlavu velkých myšlenek se vnořil
a v srdci z útrpení tkaniny
odvahy blesky bystrým duchem tvořil,
tak chystaje se v čelo chudiny.
[106]
A když už dorosťdorost’, hlásal slovo boží
zedraným bratrů svojich šedinám,
že pýcha sídlí v trůně, u podnoží,
ní poplván že lidu stojí chrám.
Tu napínali lukem sluchy svoje
a křečovitě rvali šediny,
v nichž rozdmýchal on nové žití zdroje
a zřejmo stanul v čele chudiny.
Na rány, které ruka nelítostná
rozryla v těle bratrů ubohém,
řítíc se na ně jako sáně zlostná, –
již světlo dusit bylo úkolem;
na rány tyto kladl balsam míru
a odpuštění hlásal v krajiny –
a znovu sílil zkřehlou jejich víru,
mocněji stanul v čele chudiny.
Tu v srdci cítil, jak tam oheň pálí,
jak těžko dusit výbuch poroby,
a když se tento oheň ven provalí,
že cestou svojí mnohé pohrobí.
A když zas viděl krev na tváři lidu,
jenž nesl pouta sám jsa bez vinyviny,
a matně patřil na otroctví bídu,
tu vztýčil prapor v čele chudiny.
107
A byl to hustý příval smrtných koulí,
když na barikády se řadili –
tu olova kus toho k zemi schoulí,
a dva zas jiní pušky nabili.
Když po boku mu šedý otec klesl,
řka: „držDrž se do poslední hodiny!“
on nezachvěl se – smrť za sebou nesl,
než dokonal sám v čele chudiny. –
108