VIII.
Neapole.
V doli jarovnadném Parthenope slavné
Středomořem krásné sukně stříbří lem.
S obou stran ji vroubí okolina bavná,
Kam ní oko vede, rájem všudy jdem;
Nebe utěšenou mírností nás baví,
Vesnou přirozenost věčnou zde se slaví.
Tvorná moc-li oko po východu vodí,
Kde své čelo k nebi zhoubný Vesuv pne,
Tam se čarodějná šťáva sladká rodí,
Sotva že se rejček keře s jara tkne.
Tu se v okoralém proudu žene láva,
Vedle přelahodné fíky stromec dává.
Se strašlivé hory hrudná vede cesta
Mezi smutné pouště, v lávné doliny.
Zpodem ve tmách mají pohřbená tři města
Pěkní vinohradové a roviny.
Zatím obr Taurus, Sorentýnské hory
V řetěz dálný váže se městy a s dvory.
297
Posylip své krouží rozmanité sady
Na západní straně do půl měsíce.
Sem tam z roštin čerstvých pnou se letohrady,
Celý okruh zdá se jedna vinice;
Na vrchu kde tichost milou činí chvíli,
S tvrze staré vějí práporcové bílí. –
Nad jeskyní tmavou, skála kde se věží,
Tu se hrozno-rodný hustě keří les;
V stínu jeho Virgil pochovaný leží,
Kolem hrobu jeho ptactvo vede ples;
Nad ním vzhůru bobek v švihlém zrůstu pne se,
K koruně mu stálé, letorosti nese.
V čele města slavné moře oko spatří
Vlny různé kroužit přes svou modřinu.
V dálenině, kde se nebe s vodou bratří,
Korunuje ostrov Capri hladinu.
Tisíc lodí moře rybohojné kreje,
Větřík s práporečky hrdých žezel chvěje.
Mnoho slavných chrámů k nebi žene báně
S vyklenutím smělým plné mramoru.
298
Nejkrásnější nese Vomerovská stráně
Na cestě, jenž k tvrzi vede na horu.
Množství pyšných zámků po náměstích najdem,
Hlahol stotisíců víří, kam jen zajdem. –