Jest dokonáno!
Ty’s odešla
v tu dáli studenou,
kde v kalných mlhách obzoru
mrou vzpomínky
jak přísvit vlahé záře,
když slunce zašlo v západ.
Tak tiše mrou...
a duše s nimi – – –
Juž zemřely!
Jen duše bolně chví se
po sledních dotecích
– z neznáma jdou
jak lehce vdechnuty –
tvý ruky.
Juž není to ten žár
tak drásavý a mučivý
jak vzpomínky,
jež opět skutečností stát se chce –
v těch cestách citu v minulost
juž nehoří ten požár nádhery
a radosti – –
tvé tělo královské.....
Tvé tělo vítězné!
Zas’ jiných paží dvé
mou šíji objímá,
a nové ňadro
se vilnou rozkoší
na prsa moje tiskne,
a údy nepoznané
se v moje vplétají –
to tělo ledové!
to tělo lhostejné!
to tělo koupené!
A ústa moje navždy sžehnuta
jsou ohněm retů tvých,
v noc mého bytí
plá jenom tělo tvé jak úběl tuberos.
Ta vůně otravná!
V ní duše nadšením se ztrávila,
v ní mládí výsklo naposled,
k nebesům trysknouc až.
Ten plápol žhavý,
ten jas, jenž slunce zastínil – – –
jak chladné světlo měsíce
teď padá v nitro mé.
A vzpomínky v ně tiše kráčejí
jak z cel svých jeptišky
k večerní modlitbě...
Jest večer.
V tmy duše mé se hloubí chrám,
jenž opuštěn –
jen výdech omamný tu květů vlá,
jež trouchniví.
Svatyně znesvěcená rukou hanebnou:
na oltáři, jenž Panně oběť nes’,
Venuše Vulgivaga
své hnusné slaví orgie – –
jest k dávení to hnus! – – –
nevěstu objat touží duše,
nevěstu s velkým, hnědým okem nevinnosti,
kde vášeň čistá svítí – – – –
a rámě tiskne ženu potulnou,
jež lživou rozkoš chvíle prodává!
Má duše ve vzpomínkách víří,
vše směsuje se náhle,
jas podléhá,
jas zhasíná,
jas v šeď se ztápí –
jak netopýrů let
vzpomínky v nitro vznášejí se neslyšně...
já v mraků temnoty se pnu
jak maják,
v němž oheň vyhasl –
a kolem černá bouře vře
a vichr bije sychravý –
sám, samoten...
poslední plavec naděje
ve vlnách jeku zahynul...
tak tupě, bez účasti zřím,
jak pouze nemoc úkradkem se ke mně druží
a za ní smrt se plíží s tváří sebevraha...