Na nebi mračném měsíc bledou září plaje
a hledí mrtvým zrakem v zasněžené kraje,
jež mizí v šedé mlze v nekonečné dáli,
kde stromy tmí se, jak by příšery tam stály.
Mlha v obrazy se staví – rostou – zas’ se hroutí –
a pustou plání v černých chmurách cestu pnouti
se žití svého zřím, jež mizí v husté noci – –
Jsem samoten a opuštěn, jsem bez pomoci...
Mé nitro v prázdnu chvíc se nazpět touží k chvíli,
kdy věřil pevně jsem, že k jistému jdu k cíli,
kdy s důvěrou jsem volal: „Vyslyš mne, ó Pane,
nechť tvojí milosti květ bílý v hruď mou skane“ – :
než dálná nebesa jen echem dutým zněla
a slza zoufalství se v mojím oku chvěla...
A život můj... a život náš... to fráse pouhá
a chvíle hříčka, která hyne hnusně zdlouha.
Ne boj a vítězství, však klam a odříkání
se v žití tom, na něž tak pyšni jsme, k nám sklání:
a marně chci... a marně chceme uniknouti
své sudbě prokleté a k metám vyšinouti
se vzdáleným a vítězné si věnce víti:
kdy u cíle se mníme, vše se v propast řítí,
že ptáme po metě se, kam nás osud šine,
kde noha naše znavena si odpočine...?
A sinou plání mrazný vítr temně skučí,
v němž „nic a nikde“ jako mořský příboj hučí.