HOMO URBICUS
I
I
Vzduch mění v dusivý a suchý var
terč sluneční jak výheň hltavá a zlatá;
žhne zdola polní cesta, prašný žár,
tkví pole obilná jak poledním snem jata.
Je mrtvá tiš a vůně pryskyřná
i dusná velký les, kam nedočkav se hrouzím:
a střídou tupý úder zaznívá
jen sekyr v ohlas mdlý, jejž kročejem svým vzbouzím.
Ni chladný větru van, ni hmyzu šum,
ni křídel chvatný mih, ni zpěvu výtrysk hřivý,
jen prsti prudký dech, pňů hluchý tlum:
jak slavně mlčí vše a pověcněpověčně kol civí!
38
II
II
Och, slavně mlčíš, víc’ však lhostejně
a bez citu, kol v šíru, přírodo, tak cizí
k mé dychtivosti, jež se po tobě
zas’ vzpiala, doufajíc v tvé osvěživé mízy:
mé nitro nenalézá poklidu,
když tobě vzdává se a rozníceně prahne
zpět v města vír, ždá jeho rozruchu,
kde život jediné v ně mocným gestem sáhne.
Ne, není v nádheře tvé úkoje,
za nímž se brala nezkojná má touha bludná,
ó přírodo: v své síle plodivé
a stále stejné na konec jsi přec’ jen – nudná!...
39