Torza veršů, torza prózy (1925)

Arnošt Procházka

Diplomatická verze Ediční verze
TORSA
[1] Arnošt Procházka
TORSA VERŠŮ

TORSA PROSY
[3] TORSA VERŠŮ
[5]
NIC A NIKDE
Na nebi mračném měsíc bledou září plaje a hledí mrtvým zrakem v zasněžené kraje, jež mizí v šedé mlze v nekonečné dáli, kde stromy tmí se, jak by příšery tam stály. Mlha v obrazy se staví – rostou – zas’ se hroutí – a pustou plání v černých chmurách cestu pnouti se žití svého zřím, jež mizí v husté noci – – Jsem samoten a opuštěn, jsem bez pomoci... Mé nitro v prázdnu chvíc se nazpět touží k chvíli, kdy věřil pevně jsem, že k jistému jdu k cíli, kdy s důvěrou jsem volal: „Vyslyš mne, ó Pane, nechť tvojí milosti květ bílý v hruď mou skane“ – : než dálná nebesa jen echem dutým zněla a slza zoufalství se v mojím oku chvěla... A život můj... a život náš... to fráse pouhá a chvíle hříčka, která hyne hnusně zdlouha. Ne boj a vítězství, však klam a odříkání se v žití tom, na něž tak pyšni jsme, k nám sklání: a marně chci... a marně chceme uniknouti své sudbě prokleté a k metám vyšinouti se vzdáleným a vítězné si věnce víti: kdy u cíle se mníme, vše se v propast řítí, že ptáme po metě se, kam nás osud šine, 7 kde noha naše znavena si odpočine...? A sinou plání mrazný vítr temně skučí, v němž „nic a nikde“ jako mořský příboj hučí. 8
ZÁPAD
Když slunce zhaslé v západ šerý padne jak růže vybledlá, jež v podzim vadne, a krajem táhnou mrtvé páry chladné, roj temných visionů, jimž noc vládne, já, samotář, v luh zmlklý, osamělý, jenž ve sny studené se hrouží stmělý, jdu měkkým krokem, v srdci rozechvělý, jak s dnem by marné touhy tiše mřely. Zřím teskně, západu krev seschlá, zbledlá jak zvolna v mlhy rozplývá se kalné a nad zemí tmu spřádá lethargickou, jež lesů do kštic, na chýží řad sedla a klade na vrcholky hor se dálné, jak zakrýt’ chtěla by vši bídu lidskou. 9
NOC
Jde slepá zarudlými výpary noc spitá, jež z denní vřavy, zápasu a krve, zášti, se vznesly av atmosféru otrávenou a v páry choré, jež se jako příkrov hrobní klenou, nad zemí vrávoravým krokem, hnusem sytésytá, jak hýřil opilý a svadlý, ve špinavém plášti; zem’ bez ducha a bez vlády a údy obnažené, jak hetéra si vředovitá v kalu temnot hoví, jed v kvasu divém vdechuje, a smrt z ní emanuje; je ticho husté kol, je slyšet’ svátý jak mrtvé skučení zvuk šerý soví, a topící se v kalné dáli roztoužené sten poslední, jak svět by v skon se nesl klatýklatý, by posléz’ unik’ tortuře, jež život sluje... 10
VĚČNÉ KAM?
Loď velká pluje v kraje neznámé na moře pustého vln kalných víru pěnivém ve příboj větrů lkajících. A nebe žluté, v sledním slunce plání, jak deštilo by síru a oheň v černé plachty metalo té lodi šílené, jež velká pluje v kraje neznámé. Žár zlata roztaveného juž mizí v truchlém šeru východu, a na západě obzor krví vzplál a prostor prázdný, němý, bez zvuku hluch se jiskrami chví rudými, vod nesmírnost svým barvě purpurem: A zážeh krve kouřící pad’ na palubu pustou té lodi šílené, jež velká pluje v kraje neznámé. Zbled’ rozpálený západ, a jeho svadlá červeň jak seschlá krev se v černý prach juž mění. 11 Voj temnot lehl v obzor, jak polyp báječný se svíjí a v dál’ se nese, plní zem’, i nebe sklon, tma zoufalá kol tvrdě vládne, vše zniklo v její propasti – – teď náhle příval černý, hradba chmurná se prolomena hroutí, a trhlinou jas vrhá matně stříbrný, jak měsíc v troskách k zemi sražený, leb umrlčí – jak symbol příšerný na vzdutých plachtách té lodi šílené, jež velká pluje v kraje neznámé. 12
SLZA
I I
 Na kolenou jsem klečel před tebou a vzpínal svých rukou zbožné sepjetí k tvé kráse krutě klidné, nehybné, k těm očím sladkým, velikým, hnědého žáru, v pobledlé tváři, měkké, vrkočů rozpoutaných v černém rámu – v kovovém tichu noci bezhvězdné, jež studena šla venku v ulic mrtvých spleť, bez slova, necitna... Já k tobě zřel při svitu lampy mdlém a jeho žlutých, kalných reflexích, jež střely jas smutně nyjivý na úběl lhostejný tvých rysů, jak ve snu ztrnulých, 13 v nichž – rána zející! – ret rozpuklý a krvavý se lehce zachvěl, tak náhle, a oko blýsklo teď zlatem roztaveným – teď, ústa má kdy zžehla tvých rukou jemnou gracii polibkem... 14 II II
 Kdy ústa má tvých rukou jemnou gracii polibkem zžehla, tvé paže nahé sepjalo v pouto sametové, vnořilo v kalich opojných vůní, na lůžko vrhlo rozkoše žluté, na oltář Afrodity mou hlavu těžkou, bolestnou, s tím nekonečným pohledem, tak teskným, jak děcka nemocného, když touží ucítit’ na tváři chorobné laskání drahé ruky – na ňadra svá jsi strhla mě, na ňadra rozpálená, bouřící, a oko mé se zavřelo 15 pod vlahou tíhou polibku tvého – a čelo mé, tak ledové a voskové, skropila hořící slza. 16 III III
 Mé čelo ledové a voskové hořící slza skropila, hořící slza ze tvého oka bezmezných propastí, neznámých světů, dalekých, tak nově odkrytých – hořící slza, nevyřklé slovo lásky, a přece slyšené, tón melodie vzdálené, teplé a stlumené, paprsek jitra chvějný v dusivém černu mlžné noci, hlas jásavý ve hluché tiši němé pouště, na retu zprahlém, mroucím, mrazivá krůpěj živné vody, mír v srdce rozbitá, běl nevinnosti do nitra vředem hnisajícího, ekstase čistá 17 prvního přijímání, v kotoučích vonného dýmu, ve vírech zvuků dunících varhan, v chorálech vítězných, před oltářem Panny v liliích, objetí vzdušné andělských rukou, mystický pocel, svatý a věčný, do výšin vzletlé, láskou svítící duše! 18
TVÝM ZRAKEM OPOJEN...
Sad kouzelný a bez konců jest oko tvé, v něm temným žárem plá květ růží krvavých a žlutá růže otravný svůj oheň stře ve slunce poledního horkých polibcích. Běl zářná lilií v něm cudnou touhou lká po čistých objetích a retech andělů, do výše vznésti se, kde dále modravá se třpytně zachvívá v jich křídel ševelu. A jezera zde zelených ve stínech jsou, kde s leknínem se snoubí vodní růže květ, do šírá bezmezného, v bájné světy jdou, v tajemné zámky, k nymfě elf kde chýlí ret. Ve skryté altány cest úzkých vede spleť, v klín lesní houšti, vábnou tiš a svěží chlad, šum stromů ztlumený a temnot vlahých šeď, pak louky opět kypré s kvítím chudých vnad, a náhle vzkvétá pyšně flora tropická a hýří barev plam a srdce opíjí, vše zniká v skvoucí vír, jen vůně mystická vlá kol a zářná melodie měkce zní. 19
V TMÁCH
O lang is de weg en de hemel hoog! Héléne Svarth
Doplály ohně nadšení a vzletu, zhas’ v chmurách rozkoše žár rozpěněné, žeh rozvát opojných a bílých květů, rty bez pocelů hynou opuštěné. Šeď rozteklá a sychravá vzduch plní, zem’ zasypává vlhký popel noci, a mraky vinou se a dmou a vlní,vlní jak draci příšerní a hladní mloci. Mráz v uštvanou a rozbolněnou duši svých jehel ledných hroty vbíjí a rozrývá a drásá rudé vředy, a z nitra, které vře a hnisá jedy, a z útrob, jež se v křečích bídně svíjí, jediný výkřik ve tmy olověné buší: slunce! slunce!! slunce!!! 20
EKSTASE
Po tvojí kráse krvácí mé srdce v touze šílené, k ní duše má se navrací jak dítě květy zvábené. Mé síly v zbožné prostraci před velebou tvou skloněné se v agonii potácí jak kajícnice zlomené. Do výše, stále vzhůru jen, ve světic bílých objetí, mystický v bolném nitru sen po číši života, tvých rtech, vždy dál’ a dál’, kam nevzletí stín země, bolů, smrtný vzdech! 21
VNITŘNÍ POCHODEŇ
Mne v kruhu letních dní, zářivě palčivém, jen paží mrtvolnou samota svírá: jež měla býti mi žehnaným osudem, má láska, vidmem již duhovým zmírá, zlých hodin žalný sled, letmá hra dobrých chvil. Sám stojím, bez přátel, za zkoušky padlých, jsem marný rozsévač, který vždy v skálu sil, je hlas můj neslyšán, listů šum zvadlých. Jak dychtím, nezraje v nebesky živný plod mně dosud dílo mé, zbožně jež tvořím, vím, kterak šalebný každý je žití svod: – přec’ touhou nezmarnou všecek já hořím, věčně já hořím!... 23
HOROUCÍ ŽÍZEŇ
Zas’ bolné náručí své lačně rozpínáš v kraj žíti zářného tak širý, neobsáhlý, a stále dychtíš v nitru svém, ač hořce znáš, že klam vše, po čem kdy se ruce tvoje vztáhly? Vstříc nezašumí strom, ni nezavolá pták, jen ostrou vůni stře kol rozoraná lícha. Jsi sám, kam dosáhne tvůj lidský cit a zrak: – tvé touze v odpověď jen nekonečnost dýchá – slyš! – samoty a ticha... 24
VÍTĚZNÝ ŽIVOT
Že barev plam a ohně žár, že vůní opojnost a lásky čar dal’s, živote, mým také dním? Ne, šálíš mne, já nevěřím: jen ledných stínů popel sil jsi v bytí mé, jen touhu dal jsi nezkojnou vždy v krev mých žil, a cit a práci mou’s vždy podupal, že jako rozlícený bůh mé srdce a můj duch, ti klne v zatracení! A přec’, ó věčný živote, jediný, krásný, nenáhradný, milenče sladký, krutý despote, jenž osidla zlá kladeš, zrádný, i když tě proklínám, přec’ v hloubi nitra nejhlubší, kde bytí mého kořen sám, za hoře nezniklost, za štěstí mih, za bouřný srdce tep a dvih, za vášní divý var, za tužeb svár, za všaký dar, 25 za čin i sen ti vděčně žehnám jen, ó vítězný! 26
VÝKŘIK
Chmuří se zima, či jen jeseň nadešla v mé samotě? Hle, úbělná a sladká ruka, jež znala v radost celovat’ zlý žal a muka, jak svátý list v mhách rozplývá se mdlá. A ústa, opojnost jichž slavně vzněcovala, och, jako rudý květ, jak růže uvadlá mně v popel zatuchlý a prach se rozpadla, ač nezkojena žízeň má, jež sytost lhala. Chlad půlnoční mi zlobně lehl v bolnou duši, stisk’ ji jak dravec kořist dlouho lovenou, že lásky nemožné teď s touhou chorobnou jen úzkost při mně dlí a všechny vzmachy kruší. Kraj bědně zpleněný je lačné nitro mé, vše zžehnuto a vyvráceno v divé spoušti: – Ó bože, jsi-li, smiluj se, ó živote, nad srdcem, ve vlastní jež zakleto je poušti!... 27
CHVÍLE BEZNADĚJE
Je kalný den a chladný svit se dere oblaky, jež visí jak zdrané plachtoví. Třesk polnic slyšíš hlaholit’ tak úděsně, jako když křísí zas’ v život hřbitovy. Dav hlučí zjitřen v ulicích a čeká napiat v horečce na sudbu příštích dní. Jak ohlas bojů běsnících by zněl až do mé světnice, kde marné záští sní jen o ranách, jež nedopadnou, jež nedobudou vítězství: – je mrtvo zde až k zoufalství, zde všecky vzněty bídně chřadnou... 28
ZLOMENÝ ROZMACH
Jak pochmurní a mdlí a těžcí ptáci se plouží dni; a jejich černý stín tak zlověstně se za obzorem ztrácí, kde nekonečna zeje hltný klín. A pocit máš, že soumračnými tmami co chvíli vyšlehne a vzhoří blesk v noc neútěšnou krvavými plamy, že zaduní v zmar hromu běsný třesk. Jdou drtivě teď sudby milionů, zní kovový krok země po lánech, jdou výhružně za jásotu i stonů, zní duší v tisícerých ohlasech. Když národy zří v naději i děsu v taj’ budoucna, jež mlčí urputně, co láska tvá v svém opojeném plesu, tvá práce, celé žití horečné? Ó moci, zahodě vše, po své touze na straně přátel stát’ a bojovat’, rozhodných dějů skromný sluha pouze jak žertva výkupná v svět nový vzplát’!... 29
ŽÁRLIVÝ
I I
 Když rusé vlasy tvé jak vlna hustá kol tváře se ti strou, kde oči lačně žhnou, když k číším prsů tvých má chtivá ústa se v touze běsné pnou za slastí plamennou, když laskám kolenou tvých oblost lahodnou, co hluchou tiší noc nás halí pustá, mně duši vidinou vždy plní otravnou a v nitru zjitřeném výhružně vzrůstá jak dračí setby plod zlé žárlivosti saň: tvých údů sametnost co celuje, má dlaň chce mstivě zatnouti se do nich dravým spárem, neb za doteků svých vždy cítí sled všech chvil a rukou dřívějších a cizích, pod jichž žárem tvé srdce zmíralo a klín se tetelil. 30 II II
 Ó mlč a neříkej, – vždyť není ve mně víry v tvá slova obluzná, – že dým byl vše a klam, kdy ruce horoucí jak v zvučných strunách lyry tvým tělem bloudily, – že cit tvůj byl vždy sám. Je moře bez konce, svět daleký a širý, však nad něj bezmeznější touhy vzmach a plam, jež vrhá zvědavá se vášně v divé víry a každé vilnosti se vzdává žhoucím hrám: máš srdce potulné a tělo nezkojené, jež lačno požitku, jenž dosud nepoznán; tvé oči lhostejné a líně přimhouřené co s lože sledují, jak zdá se, chvějné stíny, že nyvě vzpomínáš, vím, žárlivostí rván, jak žádost vydráždit’ a nasytit’ znal jiný! 31
VĚČNÝ ČERVEN
Van sterých svodů s širých luhů světa zabouří, van sterých vznětů jitře z hlubin tvého nitra duje: a duse tvá v něm rozlétnout’ se toužně zahoří, tvé horké srdce v něm se vždycky lačně rozněcuje. Jak rok své doby nese, mladý les i zpustlý lom v jich střídě vzkvete a zas’ mrtvý v mráz se pne a ztmělý: však v tobě, jenž se rozrůstáš jak bájný lidský strom, dob nedbajíce zpívají vždy rušné letní včely! 32
NÁPIS
Byl na výsostech, blízko hvězd můj cíl, vždy v svatém vznícení jsem za ním spěl, že nepoznal můj život mrtvých chvil a veliký a tvůrčí smysl měl: teď, od hmoty kdy již jsem odpoután, dál’ k němu nese věčnosti mne van. 33
MRTVÉMU BÁSNÍKOVI ln memoriam Karla Hlaváčka
Básníče, sladce trpký druhu dnů mé mladosti, ve kterých sídlech nezemských as’ nyní dlíš, smířen a zjasněn na hru lahody a krutosti země a žití, necitnost jich střídy zříš? Ve chvílích pochyb, smutků zlých a bolů důvěrných vrací se muž zas’ – srdci svému pro úkoj – k souladu teskné hudby, jež se line z rythmů tvých včela jak, zimou osláblá, jde v květný zdroj. Dychtící duše v sledu lidských jar i jesení toužný tvůj vzlyk a stony nezhojených muk znova vždy žijí v žalně libém vznícení, cítíce var tvých vášní, rozporný jich shluk. Odešels jako mladý bůh, jenž k našim nížinám sestoupil, krásy dar by přines’ útěšný: dílem svým v nitru našem, na výsostech slunných sám bez konce žiješ tak svůj život podvojný. 34
PADLÉMU HRDINOVI
Lítice krvavá a ohnivá v železné náručí tě jala a vichřicí svou slepě hnala, hnětouc tě jako žena vášnivá, jež v křečích divé lásky mrhá životy, – posléz’ jak syn věrný bys přijal smrti pocel perný, kde pro ideji velkou vrhá se vlastní bytost v žertvu výkupnou: a kule, jež se v hruď tvou vryla, jak v schránu v ni se uložila, pro touhu volné vlasti posvátnou. Do hvězdných dálav kosmu patře, vzpomínám tebe, srdce žhavé; sním, závidě tvé štěstí pravé, něžně: kéž směl bych říc’ ti bratře! 35
VĚČNÝ NÁVRAT STEJNÉHO
Do dálek jsi se rozletěl a po souladu niter prahl jsi žhavě. Duši rozepěl ti ženy rusý zjev, že vztáhl jsi slepě po něm náručí: hra milostná to, šalba touhy, jež skrblicky jen pomučí a nedá nic,nic stesk nežli dlouhý. Sad ztichl. Zvířecí se hlas v tmách vlhkých neozve, ni lidský. Jen stromů šum. Sám dychtíš zas’ a zmučen lačně sníš jak vždycky: poutníče bludný, krvácí v tvém srdci marně a je drtí chimaera lásky, mocnější jež všeho, – života i smrti! 36
FINALE
To budou okamžiky poklidné a slavné: po báni nebes bude stoupat’ luny srp odvěkou drahou však ustydlé a plavné, jak zvolna hustou nivou šel by tmavých chrp. A v šíru světů bude velké bezvětří, hruď země němá, slabý nezašumí dech: tkvít’ bude bez hnutí jak smrti v zášeří, jak na všechno by příkrov věčné noci leh’. V mém nitru rozhostí se také ticho vážné, spor citův umlkne, mráz padne na vášně; mně, nade mnou že plynou bytosti mé strážné a kynou přátelsky mi vstříc a souhlasně, učiním, vztáhna ruku, pohyb rozhodný a pokojně jak na rty cestou žíznivé číš’ k ústům přikloním a nápoj osudný, v nic odvěké bych navrátil se z vůle své. 37
HOMO URBICUS
I I
 Vzduch mění v dusivý a suchý var terč sluneční jak výheň hltavá a zlatá; žhne zdola polní cesta, prašný žár, tkví pole obilná jak poledním snem jata. Je mrtvá tiš a vůně pryskyřná i dusná velký les, kam nedočkav se hrouzím: a střídou tupý úder zaznívá jen sekyr v ohlas mdlý, jejž kročejem svým vzbouzím. Ni chladný větru van, ni hmyzu šum, ni křídel chvatný mih, ni zpěvu výtrysk hřivý, jen prsti prudký dech, pňů hluchý tlum: jak slavně mlčí vše a pověcněpověčně kol civí! 38 II II
 Och, slavně mlčíš, víc’ však lhostejně a bez citu, kol v šíru, přírodo, tak cizí k mé dychtivosti, jež se po tobě zas’ vzpiala, doufajíc v tvé osvěživé mízy: mé nitro nenalézá poklidu, když tobě vzdává se a rozníceně prahne zpět v města vír, ždá jeho rozruchu, kde život jediné v ně mocným gestem sáhne. Ne, není v nádheře tvé úkoje, za nímž se brala nezkojná má touha bludná, ó přírodo: v své síle plodivé a stále stejné na konec jsi přec’ jen – nudná!... 39
SOUMRAK
Když dílo z tvůrce vyvřelo, ať na obraze žhne barev hrou, ať veršů rythmem opájí, či údův úbělem snad z mramoru plá naze cudně, Bohům dík svůj vzdává smrtelný: mní, jako nový bůh že stoupá na nebe, a radostně zní jeho „dokonáno je“! Vždyť ví, že dílo v něm zas’ nové slavně vzklíčí, jak z žírné prsti vzejde znova mízný plod vždy střídou nezmarnou. A když i lásku zničí mu v srdci jarém popelných dnů chorovod a tvrdě zdeptá ji a v muce uhněte, ví v síly rozpuku, že jiná vykvete. Však běda! běda, když se pozdní život chýlí již v stranu západní a spadá s vrcholu, co vášní výbojnou a slastnou touhou šílí mu srdce, smrtelný jak v temném údolu dny svými tápá mdle: a podzimní to nitro když prahnouc nevěří v své nové jarní jitro, pak nezní k Bohům dík za náplň údělu, – jen vzpurné rouhání, jímž všecko prokleto, že člověk živ jest a že přec’ je dožito!... 40
ZÚČTOVÁNÍ
Je podzim, laskavý a sladký čas v paprscích slunečních, žár jejichž zhas’, je doba vinobraní, ovocné je sklizně čas: vše splácí bytí své. Tu v nitru teskná otázka ti zní, jíž odpovědí jest jen mlčení: kde plody jsou, strom tvého života jež vydal, jejich blahá lahoda?... 41
POZNÁNÍ
Je chladná noc. Jdeš cestou rozmoklou. Jsou hvězdy nad tebou, jsou hvězdy pod tebou. Jako bys mezi dvojím nebem spěl: aj, výsměšný déšť illusí ti napršel. Tvých žití dnů to obraz temnotný: stín byly stále jen a lží kmit jiskřivý jak hvězdy klamné tady pod tebou a lhostejné tam nad tebou, jež mrazně žhnou. 42
TORSA PROSY
[43] SIRKA
Dusivá tma halila pozadí kanceláře, valíc se prachem a zápachem plísně prosyceným vzduchem pozvolna k oknu v kotoučích, svinujících a natahujících se jako hadovitá chapadla polypova, dolézajících až k rozviklanému věšáku, na němž trčel znetvořený plstěný klobouk, jako by se svými rozlámanými formami šklebil na sošku bezhlavé spravedlnosti, upevněnou nad protilehlými dveřmi. V šeptavý šumot, z ulice do pokoje doléhající, mísil se, jednotvárně vrzavým zvukem rozrážeje jeho bezbarvé tóny, skřipot péra, jež se chvělo ve spárovitě skřivených prstech sežloutlé a scvrklé ruky, trhanými rysy črtající stočené jako spálené nitě písmeny posledních slov, aby pak, vryvši do drsného papíru inventáře tečku, zůstala nakupena před zarudlým, modrozelenými kruhy podteklým zrakem shrbeného písaře. Seděl dnes naposledy u svého psacího stolu. Kde bude zítra, kde bude příště sedati? Na otázku tu, jež v sobě zaujímala všechnu jeho existenci, neměl odpovědi – hleděla na něj slepýma a bezcitnýma očima obludné sfingy, ač v uplynulých čtrnácti dnech, kdy věděl, že se advokát přesídlí na venek, zprvu s nadějí probíhal kan- 45 celáře, hledaje zaměstnání, až nenáhle krok jeho se stával kolísavým a nejistým, jako by šlapal do temnot, a ztrhané oko v tupé resignaci hledělo do prázdna, zatím co ústa žvýkala prosbu. A nyní bez místa, s posledními penězi, jichž většinu dluhuje, zmalátněn kráčí vstříc – čemu? – Zápasu o sousto, o odpadky, aby nezhynul hlady, po sedmileté službě, na jejíž ztrátu nepomyslil, bez síly a víry v lepší budoucnost, jež ho udržovala a tužila v letech mladých, kdy, hladově po dlouhé noci, bloudil ulicemi, vzdělaný proletář, za prací... Mladý život! šťastnější léta!! Míjivý zvuk – a prázdná bublina. Nic. A vzpomínky rojily se mu v hlavě, rozlézajíce a zarývajíce se do jeho mozku jako červi do prohnilého masa... Vzpomínal na své dětství, viděl jako ve vlhké mlze zahalenu svou matku, jak spíná jeho ručky a učí ho modlitbě Páně... Několik jasných okamžiků z dob školních a bolestná chvíle odchodu ze studií, když opouštěl sextu po smrti matčině, divým tryskem splašeného koně prolétlo mu myslí... A pak bída, hlad a zima... boj, ne o život, ale o živoření, plazivé živoření v prachu a špíně, o stálou degradaci, aby upadal vždy hloub a hloub. Jak často jevila se mu smrt osvoboditelkou, jedinou, žádoucí, že chvěje se tajnou hrůzou šeptal 46 „...a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od všeho zlého...“ Nové myšlenky, nové vzpomínky, nové strasti bouřily mu lebkou jako hejno netopýrů... až nastalo ticho, mrtvá poušť... jeho hlava s vpadlými tvářemi špinavohnědé barvy poněkud se chýlila dolů, tkvěl bez pohnutí, jako bez života. Příboj tmy stále stoupal a postupoval... Pozvedl mechanicky hlavu a upřel zamlžený zrak na okno, jehož nečisté tabule se leskly žlutým odrazem plynového světla z ulice. A náhle šlehla jeho vyprahlou lebkou myšlenka. Bylo to jako zavytí šakalovo v pusté stepi za hluché noci. Trhl sebou prudce a přejel si rukou čelo, jako by myšlenku chtěl zaplašiti. Rty jeho se volně pohybovaly, jako by opakovaly nevědomky bezzvučně slova: „a neuveď nás v pokušení...“ Odvrátil hlavu do pokoje. Mrazivá tma podzimního večera, jejíž příval už celý pokoj zaplavil, ťala vzrušivě do jeho ztrnulé mysli; uvědomil si opět, že má dopsati inventář. Sáhl do kapsy u vesty, aby vyňal sirky a rozžehl. Nalezl jedinou. Povstal namáhavě, cítě své tělo od nehybného sezení jako ztuhlé; a zatím co levá ruka vytáhla se ke kohoutku plynové roury nad psacím stolem, škrtla pravá o nohavici. Hlavička sirky odlétla, vzplanouc modravým 47 plaménkem, a zhasla na zemi. Ale levá ruka nesklesla nečinně... Pak dopadl jako bezvládná hmota na židli. Nemyslil ani necítil ničeho. Uplynulo několik vteřin. Slabé bolení hlavy stále se stupňující a vzmáhající, svíralo mu hlavu jako žhavými kleštěmi... dech stával se těžkým, zdálo se mu, že nese na prsou nesmírný balvan, jenž ho tlačí k zemi... v útrobách pociťoval křečovité bolesti, jako by jej něco dráždilo stále k dávení... hrdlo se mu úžilo a ve spáncích mu třeštilo. A když byly bolesti největší, jako by do jeho lebky bušila ohromná kladiva, blesklo mu náhle mozkem: „Vždyť chceš zemříti – vždyť se vraždíš!“... a ústa jeho se otevřela děsně, jako by chtěl vzkřiknouti zbaběle: „žít chci – žít!!...“ a slova mřela v sevřeném hrdle a nemohla splynouti s křečovitě se škubajících rtů... nadlidskou silou vzpjalo se jeho tělo do výše, pravá ruka zuřivě máchla do drtící tmy, jež ho obklopovala... a s temným zaduněním se sřítil obličejem k zemi.
48 FRAGMENTY
I Za nekonečných hodin agonie, kdy bolesti slábly jako vůně zlomeného uvadajícího květu blínu, a tělo upadalo ve vlahé objetí ztrnulosti – sněžně měkké lůžko vatové! – duch v posledních záchvěvech plynul po evokacích rozteklých potulek, křísil rozváté parfumy, oteploval zaprášené barvy, osvobozoval zbořené horizonty, v hýřivé vzpomínce, intensivné, kryjící rozetřelou hněď špinavých stěn ohněm a mihotem postřehnutých fragmentů krajů, zachycených, restituovaných, reprodukovaných – – –
II – – – a jediný sled obrazů vracel se pak s úpornou tvrdošíjností utkvělé idey, drásavý a ubíjející – – –
III Sivé ozáření šedého nebe s perleťovým nádechem, za ztrnulého paprskování zaniklého slunce v tvrdém vzduchu suché zimy, ostře lomenou čarou odděleného, uťatého od bahnité záplavy na východě, lámaného ocelem zmrzlé hladiny řeky, 49 drceného jiskřením sněhových hvězdic, vířícího v zeleném jase gotických oken němého chrámu, tlumené a půlené táhlými oblouky mostu – – –
IV – – – třepotavě blyštící žluť plynu trojramenných kandelábrů, lichotivě lehající si v teplé záhyby sametu a kožešin dam, celující chtivě nyvou běl pleti obličejů – vonné kamelie! – přelet smíchu, horké slovo, polibek pohledu – – –
V – – – v rozkrouženém chvatu barvitého reje lesklých motýlů blysklo mu před zrakem, oslnilo rozšířené, planoucí zorničky – slitý spěch a vír – – –
VI Topil oči v zelené plameny, ovinuté volnými kruhy dýmu, nahořklého, bezbarvého, v dušeném šumotu, šeptu, smíchu bourgeoisně slušného hostince, zachycoval posunek všedního labužníka, znalecky vzpínající sklenici hustého nápoje proti jasu – přeražené paprsky kladly se zděšeny v otylý obličej, krčily v tmavou červeň zdutých tváří, zapalovaly jiskry ve vodnatých zracích – váhavý 50 překlon ruky, aby rty, pootevřené a vyvalené, zdlouženu měly připjatou vteřinou rozkoš... a pak střemhlavé překlopení sklenice, napjetí svalů – pohled nečistým svitem sálal ke stropu – a táhlé odstavení nádoby s lepkavým pomlaskem zkojené, nasycené, plné choutky, s teplým prochvěním nalitého žaludku. Chutnal v tvrdém, těžkém, sevřeném oddechu v pohodlné chvíli mělké dumy připálené aroma papirosy – citlivá a bělavá špička prstů zadržela stopu matné hnědi tabáku – v expektaci, až utajená touha po stisku vonného oválu prohřátých paží a přissátí povadlých úst zmdlené, znuděné, ztupěné ženy v obvyklých pocitech a mechanicky uštědřovaných pocelech, vymrští ho ze židle – tkvěl nehybně jako přibit, s tělem přirostlým na lenoch, hrbolem vyhrnutého kabátu opíraje nakloněnou hlavu – ve vlhkou, mraznou, pronikavou mlhu – věděl o ní s bezpečnou jistotou, jako že nastane opět jitro... tak dlouhé a prázdné! – ulice, prázdné, osiřené, žalostné, jako ostrá spustlost pokoje, páchnoucího krví čerstvého zločinu vyraženými veřejemi.
VII Svezl svůj zaslzelý zrak po nečistě žluté, mlhavou pavučinou opředené punktuaci plynových svítilen, zakroužených v měkkou křivku protáh- 51 lé, kalné, neprozírné třídy. Ta, promáčknuta do mokré tmy a v kyklopickou stavbu sychravých mlh, prchala v rozšklebené prázdno. Kroky, trhané a olověně pokládané, jako se zmamující bázní po ledu jdoucího, zněly jako políček v zoufalé mrtvo a tvrdé ticho – cítil vždy tlak balvanu, zdálo se mu, že je v atmosféře prosáklé rudým neštěstím – narážely na pošpiněná, zachmuřená, černými okny slepá průčelí stlačených domů – tisknou se k sobě v hrůze, jako děti, zachvácené strachem: opakoval si – řítily se hustým pískem a drobnými křemeny nazpět, topily se v slizké zvlhlosti dlažby. Zjev řídkého chodce, s prodlouženým, ohromným, rozplynulým stínem, vrávorajícím sráznými přemety a náhlými úlomy na stupni chodníku, rozléval míjivé teplo v studenou opuštěnost, dohasínající zákmit vláhy – jako když druhdy, za bezcílných a nesmírných výletův u stměných polích uslyšel sazovou tmou z krajné dálky štěkot psa, tichý, mírný, lichotivý... myslíval tu: vítá svého pána – roztrhl na chvíli ztrnulou představu koupeného polibku. A zase bezmezná prázdeň zamračených kup temnot, destilující vodový poprašek, mrazivý, přiléhavý, dusící všechen jasný zvuk a svazující každý volný pohyb, rychlý posuněk, zadrhující svěží oddech.
52 VIII Pomalu, opatrně, s přihnanou rázem bázní, jako by sázel nohy do kaluží bláta a kroky uklouzaly v klíživém bahně, vlékl se ve škrtivou, útroby pobuřující atmosféru, dotknutelný, špinavý vzduch sevřených uliček, dusených, skrývaných, drcených průčelími otlučených a skřivených domů, hledících sesedlým prachem krátkozrakými tabulemi, v nichž blikavě probleskovaly v širokých mezerách rozškubaně, šilhavě šedožlutavé plaménky. A náhle bodla jeho zrak z dáli červená, veliká svítilna, kapající vybledlou, umazanou, jako seschlá, stará krev rudou záři smutnou, třeslavou, bolestnou, jako z rozevřené, zející tlamy zraněného zvířete, v kalu brlohu zmírajícího. Rozskřípaný, zkroucený zvuk lepil se v mlhu, sedal mu ve sluch, rozpálenou úzkostí líbal jeho duši, stále těsnějšími záchvěvy ovíjel směr jeho nohou – jediná cesta zbývala, určitě vymezená, stružka černočervené nečistoty – táhna jej k sobě, k rozzívnutým vratům, z nichž se dral, jako chrapot zpilého spáče.
IX Strnul na poplitém prahu, kročej přischl, dech vypráhl, oko vytřeštěně v napjetí, soustředěno 53 v rozžhavenou visi křísilo zapuzované a přece tajně, v nejskrytějším koutě tmy nitra hýčkané zjevy, světla a vůně – – –
X – – – noha se posléze odtrhla, schody zapraštěly ječivě – výšklebně, posměšně, domníval se (až se opět v prohřátých peřinách svého lůžka nemocného zatřásl dotekem zimy) – dveře se rozškubly, kotouč utlačeného, prošedivělého, pronikavě čpícího dýmu vyhnal se mu do obličeje, naplnil oči, ucpal nos, drnčivý tón rozladěného piana udeřil ucho, přerván zařinčením sklenic. Sedl, spíše padl, na slaměnou židlici, chvatným pohybem sňal klobouk – ruka jako zdřevěnělá zůstala vedle něho ležeti na politém mramoru stolu – míře štiplavým kouřem slzící oči na mlhavé, v zamlžení zraku rozplyzlé, neurčité postavy mužů, srkajících v dlouhých přestávkách, pomalu, jako by zkoumaly přísady, černou, v odlesku plynového plamenu temně karmínovou hranou svítící kávu. Jediný – zapamatoval si jej dobře, vtlačil jeho zjev pevně do paměti, že vždy se navracel, kdy tvrdošíjný sled trhaných momentů nočních potulek se vnucoval (a byly to řídké a odlehlé, vzácné chvíle, kdy nevstával a nerušil svým žhavým štvaním příměří bolů) – podlitým zrakem 54 z trudovitého obličeje hleděl vyhasle na skoro prázdnou slivku piva, vystálého, zteplalého, bez pěny, objímaje levicí nahé paže hluboce dekoletované ženštiny, mumlaje k ní polohlasně, jakoby sám ani si nebyl toho vědom, spíše do prázdna bezvousými ústy oplzlé vtipy, že se její tělo, nalité vodnatým tukem, měkkým, naduřelým v tvářích, třáslo v návalech chrchlavého smíchu...
XI – – – pojednou ucítil, jak se tiskne k jeho tváři horký obličej, jak čajem páchnoucí dech ovívá jeho nozdry. Slyšel drsný hlas, pokoušející se o lichotnou, vábivě svůdnou modulaci: pojď se mnou – – – cizí rámě jej objímalo, ovíjelo se kol jeho ramenou, neznámá ruka hladila jej po vlasech, bledých a kučeravých – – a pak, vytřás se ze své zdřevěnělosti, vpichl vzplálé mžikem oko v pravidelné a enervované rysy ženštiny – – –
XII – – – a s tupým úsměvem nepříčetného člověka šel za ní – – –
55 XIII – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – s vyhrnutým límcem a rukama v kapsách křečovitě zaťatýma, tiskna lokty pevně k tělu, vyběhl do kalné ulice, zahalené a naplněné zúplna, až po dlažbu, chladivým (chvílemi přes rychlou chůzi, téměř běh, otřásl se promrazen) násypem mlh, zhustlých a černavých, prorážeje je hlavou nachýlenou ku předu, zpustlou a prázdnou, kde v dlouhých mezerách, jak blesky na obzoru před bouří, protínaly se opětované, rozškubávané myšlenky. Jeho vyschlá ústa, pootevřena vlhku noci, aby z něho lokala chtivým ssáním osvěžení, nabírala v přerývkách příval hnusu ze sevřeného nitra. Krčil ramena až po uši, mhouřil zdřevěnělá víčka zamlžených očí, šklebě ztrhané rysy obličeje v úsměch, kdy svraštělé a povadlé pysky s cynickou rozkoší, mrskajíce línou mysl, ve stálém refrainu chraptily: jako pes... jako pes po výprasku! – – a výšklebná tvář zazářila šíleně drásanou radostí, aby ta rázem, jako uťata, přesmykla se u výraz zoufalé zdrcenosti a beznaděje – – – – – – vracely se marné a zbytečné sliby, přísahy, – je to naposled, co jsem pil z té nádoby špíny!... v naivně napjatém rozhořčení skřípěl zuby – cítě již zase, v okamžitém, trvajícím ubití a prostraci všech sil a energií, neurčitě, že opět při- 56 jde neodvratná chvíle, která jej vyšvihne známým směrem (se zavřenýma očima mohl by tou cestou jíti!) a hned se vzpíral zuřivými nárazy a prázdným vysilováním nezkrotného dravce proti železným tyčím klece – – – aby si ve vteřině s novou krvavou ironií doznal bezvýsledný zápas – – a řítil se s němou resignací odsouzence v propast neodvratného – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
XIV A bolesti znova tady vstávaly ve svrchovaném hlodavém stisku nitra, opětném oživení hrozné sevřenosti, temné nechuti, sestředěného hnusu, vbodaly se, hryzavé, rozlétaly se, zákeřné, zadrhovaly vyprahlé, chroptící, zúžené hrdlo, zhoubné. Zrak valil se ve sloup, rozteklá vidina ženy svíjela se v mlžiny a páry – pohaslé údy, useknutá leb, zmrzačený trup – – – jeho hlava se na svadlém krku kamenně pozvedala, chřípí se šířilo a vlnilo v dokonávajícím vznětu smyslnosti, poslední sliny kroužily se z koutků, prudce se trhajících, spojeny se zbytkem krve spálených retů, v něž se zuby divoce zasekávaly, ssedajíce a usychajíce v řídkém zcuchaném, rusavém vousu brady – – – když pak veškeré tělo bylo jedinou strunou shluklých bolů, konečné, výstředné za- 57 plání vědomí, opakovaná představa, vracející se přelud: Indián u mučednického kůlu! Zející rány dávily v křečovitých otřesech krev, tlustou, pomalou, načernalou, připoutané údy svíjely se pod vřezanými pouty, ztrhaný obličej sálal ve zkaleném lesku zalitých, červených očí nesmiřitelnou nenávist a vzrušení svatého utrpení – – – To jsem já... to jsem já... – a podťat, nejvyšším vzepřením všech svých schopností, násilným udržením odumírající mysli, koncentraci usínajícího ducha po několik sekund v nehybnou pozornost jednoho obrazu, vyhraněním utajené myšlenky v určitý, přesný závěr, padal v tupou lethargii, dokonalé bezvládí, zavíjel se v hřející objetí bezvědomí – klid, nehybnost, ztrnulost mrtvoly, rušený pouze rezavým oddechem, bez ustání, vytrvale – – – zatím co jílově žlutá tvář lhostejně ležela v paprscích zapadajícího slunce, tlumených fantastickým květováním záclon.
58 LÁSKA
Dusot stáda dozníval. Kroky drtily se a toporně pronikavý zvuk jejich balil se ve vlhké závitky mlhy. Ostré prorazily ještě šlapoty dvou opožděných dělníkův. A ticho. Čekajícímu muži zaléval se zrak jednotvárnou šedí sychravého večera pozdního podzimku. Rozmoklé ticho sázelo se mu do uší. Začouzená zeď továrny utínala ho od ostatního světa, opřeného o protilehlý plot zahradního domku. Do úzké ulice sypala se zmrtvující nálada říjnová, atmosféra prosáklá plísní hnijícího listí, mrtvou, trouchnívící vegetací. Veškera tíseň ležela na jeho prsou. Ta pracovala sevřeně, zadrhnuté hrdlo prahlo přes otevřené pysky v chlad válejícího se vlhka. Pravá ruka ztrnule trčela v kapse, tak, jako by pěst její křečovitě svírala předmět, důležitý a v okamžiku potřebný. A tělo, celé tělo v bezvládné poloze zdálo se býti drženo před klesnutím pouze napjatou myšlenkou, prudce pracujícím mozkem, vypjatým a vymrštěným jedním směrem, za určitým cílem, utkvělou představou. Ale oko, vodově modré, jindy bez lesku a jako slepé, blýštělo rozpáleným třpytem, bahnitým jasem bludičky.
59 „Snad nešla druhou stranou?“ vracelo se houževnatě, padajíc smrtelným klidem jeho nitra jako křemen, škubajíc spráhlými rty; „ale přece není jiné cesty – musí jíti tudy –“ a tělo se mimoděk chýlilo z výklenku ku předu, krk se prodlužoval, oko vsekávalo se v tloustnoucí temnotu. Šedivý poprašek studené mlhy houstl, srážel se a sléval, měně se v sazovitou čerň, plnící zvolna a vytrvale zpustlou uličku. „A neutekla,“ opakoval s tvrdošíjnou neústupností zhýčkaného dítěte. „Vždyť je tak pyšna –“ ústa se pošklebně sevřela a oko stopilo svůj kalný svit v louži bláta, krok opodál zapáchající, pří vzpomínce, jak hrdě pohodila hlavou, když ji prosil a pak... pak... pološílen bolem a zlostí... vyhrožoval. Říkal si vždy, když ji tak zpurnou a vítězící viděl, že jest „jako bujný oř“: četl kdysi slova ta, dávno, jako hoch, v dalekém mládí školáka, ve verších, nevěděl ani, zda v stejném použití. Ale jemu se tak zdála; nemohl se představy zhostiti, ač jednou, když v řídké chvíli důvěrnosti – tehdy byla k němu jiná, tehdy ho neodstrkovala, neodpouzela: její ústa vsávala se do jeho... (žár jím lomcoval zase) – dojem svůj jí sdělil, se pohněvala a zapověděla si co nejpřísněji, ostře utínanými slovy, přirovnání tak ponižující. – „Ano, tak ponižující,“ pravila to zrovna tak, a očí jí hněvem hořely. Myšlenky mu na chvíli unikaly, vzpomínka ho 60 chtěla unésti, ale nehybné, namáhavě nabyté rozhodnutí, vůle ke konečnému činu, svrchované vzepření všech schopností jednou čarou k témuž bodu nutilo ho nazpět v přítomný okamžik, že opět ztrnule zíral k velikým, hrubě zdobeným vratům uzavřené továrny. A teď – dech mu vyschl úplně ve zprahlých ústech – se vrata otevřela s pisklavým zaskřipením veřejí a ona vyšla... Vypoulil zrak vyděšeně, vrážel ho do ssedlých temnot, jako by je chtěl jím rozkrájeti a osvítiti, zatím co se jeho tělo otřásalo pod lehkým zamrazením. „Je to ona – je to ona,“ prolézalo mu nehybným, těžkopádným mozkem, opakovalo se stále po několik vteřin, aby byl ubezpečen skutečností, očekávané juž hodinu ve vlhku podzimního soumraku a noci. Poznával podle nepravidelného dopadání podpatků, podle klouzavého zvuku kroků, jak nejistě jde temnem, s obavou, aby lesklou botu nepotřísnila šlápnutím v kaluži – – teď dopadají mu v sluch zcela určitě... přesně... jasně... jde mimo: vyhozen vzpruhou zoufalství, poslední obrany uštvaného zvířete, skočil za ní. Levice zaryla se do jejího ramene, zadržujíc rozpřažený krok, že zavrávorala s lehkým výkřikem uleknutí. Hned se však vzpamatovala. Oko lehlo s pohrdlivým zábleskem na tvář mužovu. „To jste vy?... to jsem si taky mohla myslit. 61 Co zase chcete? Už jsem vám jednou řekla, že vás nechci vidět... že vás nemohu vystát, že jste se mi zprotivil...“ Slova zněla řezavě, dopadala na muže jako olověné kuličky důtek, ryla se do jeho masa. Neodpověděl. Ústa chroptěla, zápasíce se zalknutím o slovo. Pak rázem vyrazil, zmocniv se dechu, s vypouleným, červeně jiskřícím okem: „Proč jdeš tak pozdě?... (a nečekaje odpovědi hned doložil sípavě s výrazem naprosté jistoty:) Tys byla zas u něho!... (když pak po mžikové pomlčce neodpovídala, zatřásl jí, zalomcoval, že sám se zmítal prudce, řva již:) Mluv! Odpověz!“ Vytrhla se mu náhle, nečekaným, lomeným pohybem. „Co mě nenecháte?... Co je vám po tom, kde jsem byla? (Ale vidouc na jeho obličeji jako záblesk vítězoslávy, jímž – zdálo se jí – chtěl ukázat svou radost, že se bojí říci mu pravdu, vykřikla:) Byla! byla!! byla!!“ V napjatém obličeji rázem uvolnily se všechny svaly. Levice, napřažená dosud ve vzduchu sklesla volně. Klid plál mu v očích. Klid železného rozhodnutí. Zachvěla se pod tím pohledem, chtěla učiniti krok, aby se vzdálila, ale noha jako přilepena blátem, jako zalita olovem, se nehnula. Chtěla křičeti, ale hrdlo bylo suché a zauzlené. A viděla, zdřevěnělá, bez pohybu, jak zatopuje krev 62 jeho oko... jak bleskem rozpřáhla se pravice a jistou ranou, jakoby již dlouho naučenou, zabořila hladký nůž do měkkosti jejího prsu, zatím co jí levice stiskla hrdlo... Ležela mu u nohou. Stružka krve vinula se liknavým tokem a stékala do louže, splývajíc se špínou. Zrak jeho vlepil se v strhané rysy obličeje dívky, namodralou tvář a vytřeštěné, kalné oko, jako z mléčného, zabarveného skla. Byl nerozhodnut. Nevěděl, má-li prchnouti. Klonil se jako k vykročení, ale tvrdá myšlenka, unikající, jíž marně snažil se zachytiti, držela ho na místě; v rozplynulém, nevědomém očekávání, že skutečnost není pravda, že není mrtva, stopoval každý její pohyb, pátraje, brzy-li se pohne, zrak vzepře k němu. Bořil zrakem kupící se temnotu noci mezi ním a tělem dívky, slídě po drobném záchvěvu, škubnutí rtů nebo zkřivení prstu, odpuzuje tvrdohlavě černou představu smrti. Tomu nevěřil. To odmítal rozhodně. Vždyť ji nechtěl zabíti. Jenom zastrašiti. To však sobě lhal. Ještě mu znělo v uších, suše a syčivě, jak zasípěl, bloudě večer předchozího dne rozmoklými ulicemi, při dráždivé představě její nevěry, jak opakoval si ochraptělým hlasem, bezzvučně: „já ji zabiju“... jak nenadále vzniklý úmysl se mu zahnízdil v lebi, prolézaje jeho olověným mozkem, vyplňuje ho, až byl k nevypuzení, jak pev- 63 ně zakousnut mu seděl v týle, jako dravec, ssající krev své kořisti – dnes vehnal ho sem, s jedinou červenou představou vraždy, třímajícího křečovitě břitký nůž, pečlivě a s bázní před ztrátou skrývaný. Studené, vodou prosáklé temno zaplavilo zatím uličku. Husté a těžké, že bylo je cítiti, jak tiskne se na tělo, ovinujíc je mrazivým objetím. A ticho, valící se v těch temnotách, hovící si tučně v jejich špíně, bylo prodchnuto stlačenou hrůzou, děsem před něčím neznámým a strašným a neodvratným. To chytilo náhle, ze zálohy jako by se bylo vyřítilo, zákeřně, člověka, stojícího nad mrtvým tělem, jehož obrysy sotva chytal ochablým okem od neustálého vzpjetí, jakoby jeho ledovatost byla padla na vraha, jmouc se jej dáviti. Vteřinu stanul sochovitě, ale potom jediným skokem, když ozvaly se jisté a přímé kroky a zableskla se jiskra žlutavého světla na tyči lampářově, lehkým krokem, jako pronásledované zvíře, uklouzl podél zdi, mina rozžíhajícího muže s ustrašenou myšlenkou: „Snad si tě nepovšimne!“ Ale za rohem se v běhu zarazil. Napjal sluch. Což neslyšel výkřik? Či mýlil se? „Lampář našel... ji.“ A to „ji“ usadilo se mu v hrdle a škrábalo a rvalo ho tam, prchajícího znovu s plachým pohledem na mimojdoucí, jako by z jejich tváří a pohybů chtěl a mohl vyčísti, zda juž vědí o jeho skutku. 64 Temnorudá představa vraždy teď zaťala do něho své železné drápy, trhala a štvala ho v celé své síle, prázdníc docela jeho chudou hlavu, boříc zúplna jeho nízký a úzký obzor: místo všeho obvyklého a známého, denního a příbuzného, hodila mu tam jen to hlodavé vědomí zločinu, zasadila pouze tři slova – „tys ji zabil“. A to „ji“ vždycky znova a vždycky znova zdrhlo mu krk, jako by jeho vlastní ruka ho tiskla, stejně, jako před krátkem její krk. Pojednou se jeho splašený chvat přerazil. Zarazil se, jako na pokraji propasti. Lovil dech. Byla to nová myšlenka, jež jako vysoká massivní barriéra ho zadržela. Nová kapka jedu, vstřiknutá v ztuhlou hmotu jeho mozku. Vypoulil oči na své ruce. „Nejsem zamazán krví? Proto se na mne lidé, co jsem potkával, tak pronikavě dívali, zaraženi okamžik postáli a pak polekáni zrychlili krok?“ šlehlo mu lebkou a předrážděná obraznost viděla v obyčejných, lhostejných, nedbalých pohledech mimojdoucích postřehnutí spáchaného skutku a hnus před ním. „Ale proč mě nechytili?“ mručel skoro, škubaje scvrklými, rozpálenými pysky, zíraje na krví neposkvrněné, pošpiněné, mozolovité, veliké a hrubé ruce. Pak svezl se jeho pohled k zemi, srazil se o slizkou dlažbu a vztýčil se opět, zastaviv se na dvou rudých skvrnách kabátu, na pravé straně, uprostřed. Mimo- 65 děk sáhl po nich, jal se je mnouti, roztírati, rozškrabovati, se studeným klidem, bezpečně a pozorně, až nezbylo z nich než bezbarvé, zavlhlé místo temnějšího nádechu ostatních vláken látky. Rozhoupl se opět, vykročiv, nyní volně a pokojně, jako chodil za jiných dnů z práce, zemdlen a vleklou chůzí člověka, zvedavšího dlouho těžké a objemné předměty, s ohlušenou hlavou lomozem rozsáhlé dílny, stejně mechanicky, jako když mířil do obvyklé krčmy v slepé uličce. Tak vztáhl též ruku po klice první hospůdky, dle zvyku, beze všeho uvědomění. Na prahu zarazily ho neznámé tváře v kotoučích zvířeného prachu a zdeptaného kouře a vrážely neslyšené hlasy do sluchu. Uleknut třískl dveřmi, spěšně ubíhaje. Slyšel pouze, jak kdosi, nejspíše hostinský, vyšel za ním před vrata, s nadávkou v ústech, ale bál se ohlédnouti, spolkl mastnou odpověď, zlomen zase přikvačivším strachem a nejistotou. Až dopadl tvrdě na lavičku, lepkavou mokrem, v aleji opuštěného parku, zasypané kupami sychravých mlh, zalezajícími za límec košile, plížícími se do rukávů, dolezajícími až na prsa jako ledový, pronikavý obklad. Rozevřel dokořán vyschlá ústa, lokaje žádostivě drsnou vláhu. Volný větérek sedal na holé větve stromů, skláněje tenké sněti s jednotvárným unavujícím šumotem. Chvílemi ustával. Tu bylo slyšeti váhavý 66 pád kapek počínajícího deště. Tak zdlouhavě počínajícího, jako by se rozpakoval a zpěčoval počíti. Kapky sedaly na haluze, držely se jich okamžik, odpočívajíce po daleké cestě z oblaku, špinavě šedivého, válejícího se nízko na obloze, zcela zakryté; pak třepotavě se mihotaly, juž juž klesaly, zase se bojácně zachytily, až při novém zadutí větru s teskným plesknutím padly do řídkého bláta. V hlavě mužově, v jeho mozku, pracně se hýbajícím, drobily se zlomky, útržky, třepení vzpomínek, vylézající jako za pokojných, tichých nedělních odpůldnů, kdy samoten, v dusné a sevřené světničce, o modrých stěnách a jednom okně, s malými, kalnými tabulemi, na otvor stoky ve dvorku, plísní páchnoucím, jimiž vnikalo šilhavé přísvětlí na ošumělý, různorodý, zmrzačený nábytek. Topil se vždy v mělkých snech, namáhavě a stejnoforemně látaných nepoddajnou, bezkřídlou obrazností, vidinami střízlivého štěstí vedle mladé ženy s dítětem na ruce, jež by střídavě a horce líbal. Ale jakmile dostal se na zábavě nebo na výletě, vylákán soudruhy z hlomozné dílny, do společnosti dělnických děvčat, zůstal zaražen a znesmělen stranou, krčil se opodál, s dřevěnými pohyby, chtěl-li býti úslužný, s koktavými slovy, namáhavě vyráženými, byl-li nucen promluviti, že byl k smíchu a vtipům kamarádům i zábavou rozníceným dívkám.
67 Chřípí se mu vlnilo vzdušně, teplo měkké a hladící rozlézalo se mu tělem, když vzpomínka, rozpůlivši se, přeskočila a obrátila se odlišným směrem: ten den, kdy to rozpustilé, prudké dítě o velikých, modrých očích a rusých, třpytných vlasech chopilo se ho v návalu svévolí a strhlo do víru tanečního sálu. Marně ryl nyní v mysli, lově po příčině, po vznětu, jaký to byl, po zákoutí, kde skryta byla ta odvaha, tak ohromná v jeho domnění, že na zpáteční cestě do města chopil se její ruky, stiskl ji až zuřivě, že vykřikla, a pak strhl k sobě... (nemohl tu domysliti, dobudovati obraz, oheň zaléval mu oči, dech ztravoval žár, že teprve po minutě namáhavého odpočinku dokončil)... a políbil. Zapomněl nyní dokonale na skutečnost, zapadal do minulosti, zdálo se mu, že křísí své vzpomínky (bylo to křísení úmorné jako při omdlelém) v předvečer svěží schůzky. Jak byly ty jejich odpoledne a večery podivné! Ona, taková prudká a rozplašená, dovedla seděti mu po boku tiše, krotce, s úsměvem hleděti na něho, na ty jeho smutné, šedomodré oči, tak tesklivé, jako při stlučeném nebo nemocném zvířeti, jen v přerývkách objati divoce jeho šíji a zlíbati ho, celý jeho obličej, jako malému, zhýčkanému dítěti. Déšť nyní padal hustý, vytrvalý, němý, jako drobný, mrazivý poprašek, zapadaje do nejmenších skulin, zalézaje do nejužší póry, že člověk, 68 proledovatělý zvolna až na kosti, roztřásl se náhle jektavou zimou, vypadl z prchlých, žlutých jevů do rozblácené přítomnosti v otevřené náručí tísně a roztrpčení, číhajících na vhodný okamžik, aby ho zburcovaly a vytřásly surovým dotekem z rozvátých slunečních dnů z nedávna. Napjal svaly, ve svrchovaném vzepření uhasínající vůle a energie, rozmáchl brnící jako zmrtvělé nohy. Bez určitého cíle. Směrem, jak právě krok se obrátil. S týmž vlečením nohou, jako když vracel se z práce, večer, ztýrán a vyssát celodenní námahou. Až se v ráz zarazil. Když bodl jeho ucho rozladěný tón harfy necvičenou rukou mučené. Hodil v tu stranu pohled s chvatem zaměstnaného člověka, bojícího se zameškati. Padl mu v tvář paprsek, záclonou do zelena zbarvený. Pak chraplavý hlas, křaplavé zvuky písně k mořenému nástroji. Složil svaly obličeje v úsměv. Už se tak dlouho nebavil zpěvem! A rozhodnut, rychle vešel, jakoby se strachem, aby ho nezdržela obvyklá váhavost a bojácnost. Pevnou chůzí zaměřil do nejzazšího, zčernalého kouta, prošed celou místností, vším rozměrem deseti kroků, že se potom až lekl, jak daleko se pustil, se svědivým pocitem, jak opět při odchodu projde mimo oba ostatní stoly, z nichž jeden, právě pod plamenem mihotavého plynu, byl ob- 69 sazen třemi dělníky, umazanými, jak byli odešli z díla. A u dveří viděl harfenistku, bezzubou a vypelichanou bábu špičatých rysův a jílovité barvy. Jediným douškem vypil sklenici řídkého piva, postavenou před něho hostinským, posunuvším se zamručením nerozeznatelných slov na uvítanou hostě promaštěnou domácí čepičku s levého spánku lysé hlavy na pravý. Zaryl zrak do rýhy mezi dvěma prkny podlahy, nevědomě pozoruje její běh, až po bod, kde tříštila se o další prkno, půlíc se ve dví. Zůstal zde, zavrtav se do středu skuliny. Ve vymetené hlavě počaly se opět shroucené trosky svadlých hodin svírati a stavovati u vratký, mezerovitý celek, teď trpké vůně a sžíravé chuti, mlhoviny doby nastalých svárův a půtek, skrytého píchání a zjevných ran. Nedovedl toho nikdy pochopiti. Marně napínal línou činnost svého mozku, jako by ztuhlého a drtinového, snaže se vykřesati aspoň zajiskření, ukazující východisko, terč, k němuž třeba namířiti. „Jsem k ní přece pořád stejný... mám ji zrovna tak rád jako prvý den... poslouchám ji ve všem.. .jsem docela její otrok...“ přežvykoval vytrvale tuto větu, s otřesem a svatým podivem (pootvíral zde ústa, objevuje řadu zežloutlých a prožralých zubů) při slově „otrok“, jež připadalo mu tak ohromné a veliké, tak plné oddanosti a 70 naprostého sklonění do vůle cizí, jež bylo pro něho nítitelem totožných pocitů, jako když, jsa malý hošík, prvně vycházel z rukou bigotní matky s třaslavým křížem na snědém čele ke zpovědi, v studené přítmí zmlklé lodi chrámové. Honba za vysvětlením byla planá. Hledal návrší v bezmezné rovině, objímající veškerý kruh obzoru. „Proč,“ zažíralo se do jeho mysli a hlodalo na ní, „proč náhle mě nechala a začala si všímati toho olezlého vdovce...“ a sta špendlíků vráželo se do jeho masa, zachycovalo se tam rozpálenými špičkami, udicovitě zahnutými, a rvalo se zase ven, vyškubávajíc kousky opáleného těla, když viděl širokoramennou postavu prosivělého vrátného továrny, kde ona pracovala, s tím šikmým úsměvem v žlutěhnědém oku zkrotlého dravce. „Nebo...“ trhlo jím to, mrštilo jako bezvládnou hmotou zpět na lenoch židlice, jež stísněně zapraštěla v rozviklaných, úpadkových údech, ta jiskérka, přeletná bludička vzplála, ale zhrozil se jí, nadmul plíce, aby ji sám ihned zfoukl, návrší, v moři stepní trávy tak tvrdohlavě vysliďované, nyní se vztýčilo, ale noha zpěčovala se na ně vkročiti, jako před kolmým úbočím skály nehybně vrtala se v půdu. Lapaje po vzduchu, trčel schvácený. Pak mdlá ruka chopila se sklenice a vyklopila její obsah v chroptící hltan. A jakoby osvěžen, jako by byl nalil čerstvých sil do sebe, 71 rozstřikla se mu krev rychleji a zakypěla, našel posléze schopnost, aby rozprášenou myšlenku těsně formuloval jednoduchou větou: „Nebo mě měla za blázna z dlouhé chvíle, než našla něco lepšího...“ Zakousl zuby do pysků s malomocnou zuřivostí drážděného zvířete v kleci. Jeho krátký bystrozrak se rozmával. Narostl, dostal tykadla. Jak se mu zdálo, v poměru proti dříve, velice jemná a útle citlivá. Nyní to věděl. Koukal do světla. „Ano, lákal jsem ji svou poddajností...(klížil v jednotu své výklady) mohl jsem se brzy oženiti... ale pak se do ní zakoukal ten opelichaný portýr... (vztek mu zaskřípěl zuby) ten prý zná fabrická děvčata tisknout a hubičkovat... (šklebil se a cvakal zuby jako rozzlobený op) rozumí se, byl jí milejší... lepší partie... může se hned ženiti... (zadrápl prsty levice do měkkého dřeva zeleně potřeného stolu bez ubrusu) dala mu přednost... a já můžu jít...“ Tím se v něm zbořilo všechno. Uhlové temno se v něm choulilo. Taková žalostná, studená, svírající tma ho zasypala, jako se rozlévá vždycky ulicemi po velikých slavnostech, po třpytu, lesku a jasu illuminací, po pestrých barvách transparentův a radostném plápolu pochodňových průvodův. V té noci zablesklo ještě pouze vědomí šarlatového rozhodnutí, příšerného okamžiku, kdy 72 seštván, podupán, rozbolavěn otrávenou láskou postavil plán pomsty, lstivé a zákeřné, zadostiučinění chabého a zbabělého, provedené pak se zvířeckou a slepou krutostí. Toto oživení odletlých minut, jak stopil čerstvě broušený nůž v měkký prs dívčí, ho dorazilo. Hrůza v něm vyskočila prudkou silou. Chvěl se na celém těle. Ne lítostí. Lekl se o svou osobní bezpečnost. Nezakryl stop svého zločinu. Najdou mrtvolu. Bude se pátrati po původci vraždy. A připadne se na něho; to je jisto. Ráz na ráz hnalo se poznání to jeho hlavou, hučelo mu v uších jako houkání soví, zmítalo jím jako zimnice. Jeho tvář byla vyjevena, oko zžehnuto horečným svitem, rty namodralé, přetínán a žíhán prchavými stíny v nepokojné žluti plynového plamenu. Zaleknut pověsil na něho svůj zrak jeden z dělníků protějšího stolu. Otřelé karty, právě rozdávané, strnuly mu v nadzdvižené ruce. Bezvousým a hubeným obličejem přeskočil mu záchvěv soustrasti. „Ten člověk je nemocen,“ pravil ke druhým dvěma. „Eh co,“ zamručel starší z nich, rozpálený hrou, „ať jde tedy domů a neciví v hospodě... A dávej!“ dodal, otíraje plochou rukou se štětinovitého kníru pěnu. Ticho zasedlo v nálevně. Opuštěna stolice u 73 dveří. Harfenice se byla ztratila. Jenom jednotvárný šustot dopadajících karet za bezhlesné hry je přiostřoval. Pak přidružilo se k němu stlumené pochrapování hospodského ze zákamní. Venku bylo pusto. Rozpěněný vír strachu rozkroužil odpor vrahův. Nedá se chytit! Byl by blázen! K čemu? Aby ho odsoudili?... Odsoudili!... Snad doživotně! zakouslo se mu v hrdlo jako vyhladovělý vlk, že mimovolně tam položil ruku. Zařízl se do myšlenky záchrany před hrozícím nebezpečenstvím, hrabal se tmou bez východu neústupně k jedinému paprsku bezpečnosti, s nasazením zbývajících sil, před neodvratným ochabnutím a probořením v nečinnou lhostejnost. A neprostupné zdi noci rostly, obruč se úžila, klec se ploštila, až přikován a spoután uvázl v středu, propad strnulosti. „Nač bych se měl chtít zachrániti?... Naposled, abych sedal někde ukryt v špinavém koutě... Sám... sám... a pořád sám... bez ní!“ zavřísklo to pustinou jeho nitra, divoce, vyznívajíc úpěnlivým stonem. Stál tam, na onom místě, které zatušil, slabě, jako nadechnuto v páře, při počátečním zámyslu ke spáchanému skutku. Chabost ho opanovala, obvyklá a denní, činící z něho snadno zhnětelnou hmotu, pod rukama ráznějsího mdlobou ztravující jeho svaly, zbavující ho od- 74 poru, podřizující ho otrocky, bez vzpoury každému trvalejšímu stisku, zahnízděné myšlence, jak bídně a úmorně ulovené, rovněž tíživě a nezmarně žijící. Nebyl schopen dvojího vzpružení, dvou činů, nebyl ani s to, aby řídil studeným rozumem své konání, aby přehlédl a vedl jeho následky: vyssát na mozek jedním, sřítil se vždy v blátivou resignaci a nehybnost. „Jak dále...“ tkal vlákna hubených myšlenek. „Jaký bude můj život?... Stálá výčitka hříšného činu bude tížiti svědomí...“ Napadaly ho lítostivě zbytky slov matčiných, nábožná napomínání, učení v špatném svědomí, vše rozprášené a roztřepeně bez přesné formulace a světlého uvědomění, rozměkčujíc ho v rodící se, zvolna, tajně a opatrně žalost nad skutkem. Bylo mu v té vyrůstající bolesti nad zločinem, v tom ponořování v pokorné pocity, v té přípravě ke zkroušenému pokání zkormoucené prašivé ovce stáda tak mile vlažno, lichotivě hebko, jako by lehal zemdlen do kyprých peřin postele po dni zpocené práce. Juž rozumí, co mu třeba je činiti, jakým směrem obrátiti cestu, kam zanésti vypykání zločinu, co má býti základný kámen veškeré budovy kajicného trpění (zdála se mu nyní pohádkově krásnou a opojně vonných komnat): udá se – sám – dobrovolně – ihned! Jako pocel rozlilo se jím teplo při tomto osud- 75 ném rozhodnutí, k němuž pracoval nevědomky všechny hodiny od vykonání pomsty. Zvedl sklopenou hlavu, ležící dosud na pravém rameni. Vzpřímil tělo, visící šikmo se židle do prázdna, bez pevné opory. A zase trčel nepohnutě, jak by znova nerozhodnut, v zapomnění jatého úmyslu. Koupal zarudlé oči v bleděžlutém odstálém pivu polovypité sklenice, váhaje před douškem. Zatřepal hlavou, zvolav suchým a dutým hlasem: „Platit!...“ Slovo tříštilo se o nízkou klenbu místnosti jako droboulinký písek, hasnouc v šerých koutech. A když hostinský pokojně dále pochrapoval, zařinčel netrpělivě („vždyť mám tak naspěch!“) sklenicí o porculánový podnos. „To je rámusu!“ bručel mrzutě hospodský. Před vchodem stanul. Nepovšiml si ani zvědavých pohledů, bádavých, jako by chtěly vniknouti v jeho útroby, hráčů v karty, nezaslechl také poznámky jednoho z nich. „Ten se někde namazal!“ Byl upjat veskrze ve svůj záměr. Teď uvažoval, přemýšlel o směru. Pak vykročil pravou nohou, pro štěstí, jak slýchal, k západnímu nároží, jehož lucerna chrastila zběsile v dujícím větru tabulkami, prudce zmítaným plamenem, téměř hasnoucím, házejíc chabé odlesky na chodník. Skrčil krk do límce, ruce v kapsách, aby mu 76 šlehající déšť nešel za košili, s nakloněnou hlavou aby chránil obličej před štiplavým mokrem. Spěchal nedočkavě. Ale když s nároží uzřel na rozevřeném náměstí červenou skvrnu svítilny nad policejní strážnicí, smutnou a zkalenou, jako zející vřed, zarazil se. Strhl ho záchvat revolty, poslední a planý, pokus odporu zvířete vlečeného na porážku, když ucítí z povzdálí kouřící se krev. Než po mžiku, když proud bičující vody mrskl mu v obličej, zase schoulen ze své vzdorné pósy, táhl se schlípen, jako bludný pes bez domova, za rudým svitem.
77 VRAH
Bylo mu volno, tak nezvykle volno, v tom lesklém vzduchu teplého odpůldne prvního léta. Stísněnost, v posledních týdnech s neúmornou vytrvalostí se stupňující; kotouče dusivého dýmu, zaléhající jeho plíce, že těžce a úzkostlivě pracovaly; chumle zmrazených mlh, zasypávající útroby drobným a tuhnoucím popraškem; víry nočních temnot, svírající jeho mysl a padající na rozpálený mozek, jako by se byly odpoutaly a rozdrobily, závity staly se řidčími a vrstvy nakupených chmur prořídly a nadlehčily se... lehce dýchal a cítil teplo, jak by jeden z těch slunečných paprsků, jež prosakovaly čerstvou a skelně průhlednou zelení mladých lístků lipových, byl prohřál a prosvítil jeho nitro. Seděl nedbale s nataženýma nohama, ruce v kapsách, v seschlých, jakoby zžehlých a stažených rtech žmoulaje papirosu. Hluboko vpadlý zrak, šedozelené barvy a matně světélkující, honil obláčky kouře, zvolna sledoval jejích první, zhustěné a sražené obloučky, úzké a zatemnělé, pak rychleji chvátal za širšími a světlejšími, nepravidelně se roztřepujícími, až zanikal v rozechvělém žárem vzduchu, v modré dáli se slabounkým nádechem žlutě.
78 Písčitá cesta parku, barvy řídce rozředěné, pošpiněné sepie, roztínala rovně a jednotvárně, s umdlévající souměrností obvyklého a dráždící pravidelností opakovaného denního, aleji, podrostlou bezovými keři, odkvetlými a sytě zelenými. Na zemi otřásalo a splétalo se pod doteky, jakoby bojácnými nebo pohrávajícími, tichého větříku krajkoví větvových stínů, natahujíc sploštělé tvary v tenké a zahrocené hůlky, vždy jedním směrem... aby za chvíli zase usedlo v pokojnou a pohodlnou posici... a opět, sotva ztišeno, znova chýlilo se k východu, jakoby v marné touze uniknouti z místa v dáli... v dáli... A mezi černým tím pletením leskly se světelné body jako poházené šupiny ryb, jako setřené pozlátko s dětských tretek, jako rozšlapané trosky skleněných perel. Odhodil zbytek cigarety. Veselý trilek přemihl mu pysky ztlumeným zahvízdnutím. Připadal si jako rekonvalescent po dlouhé a trapné nemoci po prvé na nezavřeném ovzduší, uniklý z atmosféry pokoje, prosycené zápachem léků. Těkal tak bezstarostně po samých pestrých a jasných vrcholcích, měkkých a lichotných záhybech, chladivých a kyprých zákoutích, ssál hltavými doušky pootevřených úst svěží vůně, zpíjel se opojnou šťávou, v nepostřehnutelných kapkách, menších než atomy prachu, plnící a prosycující chvějící se vzduch.
79 Znavený zrak, zvyklý hleděti bez ustání pouze na šeré obrazy a setmělé krajiny chorobně předrážděné fantasie, odpočíval s rozkoší, celou a hřející, na zelených obrysech, pronikal záclonou keřů na krátce posečenou rovinu trávníku. Ticho popoledních hodin, nerušený klid slabě vlnící záplavy listů lahodil jeho rozbolněné duši; zdálo se mu, že oddělen od ostatního života, ode všeho, co bylo a jest, od každého vznětu a nárazu, hrouží se v nové a neznámé – ale v neznámé bez šerého pozadí, bez toho rozčilujícího tajemného a jakoby hrozivého, co tušíme na konci, co, zdá se nám, vidíme průhlednou hladinou na dně, vzdáleném a neurčitě se tratícím – jenom v teplo a záři a pokoj. Pokoj! Jak uštván po něm toužil, křečovitě zatínaje ruce v pěstě, rozrývaje nezpracované dlaně bílými, jemně zarůžovělými nehty, seštván svou stálou a bezúspěšnou otázkou, zhnusen planým uvažováním, utýrán bezkonečným jitřením rány. Pokoj!! Teď jej má, topí se v jeho vlahé objetí, celý a celý, vždy hloub a hloub, až na dno, až na dno. Paprsky a parfumy a pocely. Myšlenky se zamlžily naprosto, ztratily dosavadnou, aspoň poměrnou určitost a přesnost, rozplynuly v samý třpytivý svit, jak oko ze stínu vyšlé na světle oslněno ztrácí v náhlé blýskavici ohnivých jisker vědomí okolního. Hlava sklonila 80 se nazad, měkký, šedivý klobouk posunul se poněkud, uvolňuje proud kaštanových, slabě zakučeravělých vlasů, vnikající na vysoké, ostře do zadu sražené, jakoby prchající čelo, až dolů na černavé, srostlé obočí nad tlustým a tupým nosem. Tkvěl tak nehybně, pohroužen docela v laskající teplo okamžitého, neurčitého těkání po vzdušných vlnách zářivých a mihotavých refexůreflexů, oddán vší bytostí odpočinku, náhlému objímajícímu tichu – bylo mu stejně, jako když druhdy ovíjelo kolem jeho šíje vonné a plné rámě ženy, mladé a krásné, svůj kyprý ovál, a jejich rety se hledaly a nalézaly – sytém a jediném, po suchých a drsných dnech štvaní zahlodanou myšlenkou. Ptačí zpěv prochvěl nehybnými vrstvami vzduchu, nesl se lehce, v tlumeném jásotu, až náhle, kdy zdál se uhasínati ve vrcholku vzdáleného stromu, zabouřil divou radostí, zavýskl a pak opět slábl a zmíral. Zase šlo ticho parkem, hovíc si v tomto opuštěném koutě, odlehlém, bez barvitých květin, v nekonečné ploše jednotvárné zeleně. Vyhledal jej proto, aby nerušen zabořil se do svých studených myšlenek, rozdrážděn společností, stálým nárazem všedních řečí nudné každodennosti v sluch, pohledem na opakované pohyby a domýšlivě hloupé tváře, bodán hustými narážkami, slovy a činy (ač vytušoval bez uvědomění, že malichernými a odlehlými), na vlastní, 81 tak žárlivé skrývanou, s takovým skoro ješitným strachem, znaje nebo cítě, že každý druhý a třetí nazval by ji absurdnou a šílenou, aby nestal se směšným – to hrozné pomyšlení: státi se směsným... všechno by snesl, ale toho ne, nikdy! – myšlenku, bolest, ránu, po dlouhé měsíce kvasící vždy více rozdráždovanou a palčivou. Vyrušil se pojednou ze svého blahého vytržení, zamrazen, jakoby dotekem přeletným neznámého a smutného, hrozícího. Zahleděl se udiveně, jako vytřesen z milého sna, k záhybu cesty, tratící se v houšť křovin, jakoby uťata. Byla prázdna. A na druhé straně, běžící rovně v zelené prázdno, bylo šeravo, první stínování blížícího se, ale dosud dalekého předvečera. Ted zazněly hlasy, dětský křik, dupot a útěk; několik hošíků, hrajících na vojáky, ubíhalo alejí, mávajíc dřevěnými šavlemi jako by pronásledovalo nepřítele. Vpředu klučík holohlavý, s vlajícím, silně zakudrnaceným a dlouhým vlasem, zářivě plavým, a rozjiskřeným zrakem, bledě modrým v hořící červeni plných lící, s napřaženou pravicí, tlustou a pokrytou písčitým prachem, s hnědě natřenou šavlicí, neúnavně vyrážeje dokořán otevřenými ústy své hurrá! sympathickým hlasem, uháněje krok před ostatními rychlým mihotáním svých bosých nohou – a druzí, v pestré směsi potrha- 82 ných klobouků a naražených čepic bez štítkův a rozcuchaných kštic kaštanových, vztýčených holí a křičících hrdel a rozevřených úst v nadutých tvářích, jako poplašené stádo zděšených ovcí, jediným cvalem, jediným úprkem, sestředěným útokem na domnělého a neviditelného odpůrce, kolmicí cesty, až se náhle ztratili při ostrém zahnutí, ztajeném houštinou keřů bezových, jen hluk a dusot uléhající zvolna. A nové ticho. Osamělý muž v prvním okamžiku vesele se usmál, prochvělo jím příjemně hladivé dotknutí vzpomínky na mládí, jenom kratince, v lehkém přeletu, ale pak se ústa jeho zkřivila v hořký pošklebek, jehož hrot se zvracel mu do vlastního nitra, proti němu samému. „Tak se cvičí už mladí na krvavé řemeslo vojáka“ – zdálo se mu – „nepozorovaně se ztupují a činí otrlými... ve formě hry... zrovna jako tys hrával... až stanou kdys skutečně před protivníkem... a budou zabíjeti... jako...“ Drásavý mráz jím prošlehl, nedomyslil ani posledek, slova „jako ty“ změnila se mu v hrůzný pocit, představu pádu do černých prohlubní, zahrabání pod shroucené trosky balvanových staveb, utopení v nehybných vodách pod hladinou ledem povlečenou. Bylo po jase. Bylo po teple. Bylo po radosti. Černá nestvůra utkvělé idey rozpjala zase svá netopýří křídla, vypoulila na něj svůj soví, žlutě 83 svítící zrak, zaryla do něho své krví kapající spáry upíra. Opět seděl ve vězení svých bezvýsledných zápasů, zase tloukl se o drsnou zeď vysoko vyzdviženého okénka, nadarmo se k němu drápaje, aby pak znova v šílené zuřivosti bil jeho mříží... a pak... snad opětná propast, nedohledná a prázdná prostora, nikde třeba kyprá oasa ve vyprahlé poušti, nikde možná záchranný zásvit v mlhách provlhlých temnot, noha aby dále šla rozpáleným pískem pochyb a svárů, bez odpočinku a cíle, stále a stále, v bezmezno neznáma... Ty obrazy se tu zase rozvíjely se svou ostrou určitostí, ty obrazy, jež denně ho navštěvovaly s neumdlévající pravidelností, nepatrným vznikajíce otřesem. Vryl se mu v ucho ječivý výkřik, vyznívající ropotným chropotem, oko zachytilo pád – poskok a zlomený pohyb vpřed – v šeru zhalené postavy, sledovalo napjatě křečovité zmítání massy na zemi... chumel úryvkovitých zjevů, záplava splynulá jednotlivých momentů vteřinové události, prudký chvat zmatených představ, celý děs jeho dalších dnů, tak žalostně sychravých a strašidelných, schvátily ho v bouřlivém trysku bičujícího vichru, strhujíce ho s sebou v jícen prohlubně otravných výparů, omamujíce ho v bezvládí a bezmocnost... až pak se ztišíce rozvolňovaly a zanikaly, místo dávajíce vývoji dějů v 84 časové posloupnosti, vzrůstu obrazu v koncích svých nečistých barev a hlubokých stínů. První rozbřeskování rána. Východní obloha prožíhala červenavě, s oranžovým nádechem, nad slévající se v mlhách hraniční čarou obzoru, kde země a obloha stékala v jedno, mléčně bílé a slabě se chvějící. A výše, k zenitu a po sklonu na západ, nebesa v poprášené a vybledlé modři slepla uhasínáním hvězd. Vzduch, čistý a svěží, visel klidně, pln šírého míru a pokoje. Jenom zdáli, ze světle šedých par jižních, zdál se dolétati sem jakoby nesmírný, stejnoměrný a ztlumený oddech. Věděl v tom směru ležení, stoje sám na nejzazší stráži, za hlavním vojem, s četou. Zapomněl, že rodící se den má utonouti v krvi, že nový večer uvítá tisíce vzdechův a smrtelných zápasů ze zpleněné a v pohřebiště změněné roviny. Bylo mu příjemně, tak lehce, jako když studentík pobíhal před východem slunce rodnými lukami, jak nyní zíral v nadzemské kraje, v povstávající sálavou záplavu ohně a třpytu, zkad měla z jeviti se denní hvězda. Ztratil dokonale vědomí, kde jest, že opírá se o ručnici s nasazeným bodákem, záda mu tlačí brašna a objímá ho šikmě svinutý plášť, – dal myšlenkám poletovati zcela volně, v rozkošném třepotu jakoby motýlích křídel vzpomínek, oživoval s požitkem sladkého kouzla lesklé chvíle z mládí, ty okamžiky slunečné a vzkypělých a 85 bujných tužeb, vzmachu do dáli a výše, ve zpíjejícím roji nadějí a luzných snů příštího, – zvracel jasem pronikavým a pořáde silnějším znavený zrak od oblačných kotoučů červeně a zlatolesklé oranže k měkké a omlazující zeleni jemně zvlněné rozlehliny neobsáhlých polí, v celém prostoru obrazu, volně stopuje úzký výmol, šedošpinavý pruh, roztínající z jednoho bodu obzoru ke druhému v polokruhu pláň, tratící se v mlhách cestu. Ležela bezživě v mlčení krajů. Smutna a opuštěna jako vše okolí. A jak šel okem po jejích křivkách, stáčeje se jejími závitky, překračuje hrboly a svézaje se po výmolech, zazdálo se mu, jako by šel známou cestou k domovskému statku, v přívalu žlutých vln obilných po pás na stezce znořen; zatoužil po těch okamžicích, kdy v prázdninách, setřásaje ssedlý prach a nahromaděné zápachy města, chvátal zpit a hladov z dlouhohodinných potulek šírem, aby zasedl v čtyřhranné kuchyni s bílými dlaždicemi a bledomodře omítnutými zděmi, obsluhován starostlivě v horlivém spěchu od matky, s tím nesměrně laskavým pohledem, který hřál jako polibek a hladil jako vřelé slovo; zabloudil do vzpomínek, udiven zíral na prázdno dráhy, že neoživena hovorem ženců v prvním jitru ještě spí, hledal lesk a blyskot kos v prorážejících šípech slunečních... pátral napjatě... s intensivnou žádostí, aby je brzy spa- 86 třil... s bezpečím, že musí se již co chvíli u špičky cesty – – a jakoby vyčarována jeho neústupným a vytrvalým slíděním... teď... hle!... tam, na druhé straně, drobná, jakoby skrčená vynořila se postava. Zaryl tím směrem pohled v poslední lehký poprašek šerava, soustředil všechnu bystrost v ten bod, malý a mihotavý, natahující a choulící se, snaže se rozeznati marně na přílišnou dálku rysy tváře – kdo je to: opožděný čeledín... nebo zloděj snad? – chtěl vykřiknouti při té myšlence, už chystal se zvolati... tu zahučela z končin, kde bylo vojsko soustředěno, temně, jako chmurný a neblahý pozdrav nového dne, kanonáda. Ojediněle duněly zprvu rány, jakoby nejistě a jenom na zkoušku, nejdříve na jedné straně... pak z protivné polohy slaběji ozývala se příšerná odpověď... juž nebylo rozeznati, odkud rány padají... jediný dusot, jediná bouře, jediné hřmění. Zatřásl se prudce; vyburcován byv z růžových vidin zašlých dnů mladých let, upadl střemhlav do smutné skutečnosti, v tíži přítomného okamžiku. Vehnalo se mu do hlavy opět neztenčené vědomí povinností a úkolu jeho (nedovedl si dnes věru nijak osvětliti, proč tehdy tak slepě jich uposlechl, těch illusorních a nespravedlivých povinností – jak říkal si; nebyl to přece ani pud sebezachování, co ho přimělo, že vzpjal nabitou ruč- 87 nici, když nebyl ani napaden!) – hledal krčící se osobu na cestě... byla nyní na nejbližším bodě k němu, v bezvadné kolmici od něho, jasné a zřetelně ve zvítězivším světle viditelná... zjev muže, venkovana, s tváří do ruda opálenou (vídal vždy později tak určitě jeho rozcuchané, štětinovité vousy a řídké, zazrzavělé vlasy a jizvou, jakoby od kousnutí, přeťatý krk) a, jak se mu zdálo z povzdálí, horečně rozpáleným zrakem... Zavolal na něj, pronikavě, že hlas zněl jako rána kamenem: – Kdo zde?! Stůj!! Rázem skulila se postava v rozsedlině cesty v kotouč, trvala mžik nehybna, aby se pak pokusila čtyřmo lezouc nezpozorována uniknout. Opakoval výzev, ale když člověk náhle vyskočil a dal se v divý běh štvaného zvířete, přiložil (pociťoval tu vždy chlad pažby na tváři a slabý úder při vypálení rány, že mimoděk zatřásl hlavou)... rána, jako prásk bičem... prchající poskočil vpřed a sřítil se přemetem jako bleskem sražen v písek země. A ozvěnou zněl z dáli rachot ručnic, stálý a slitý, jediný praskot a hrčení. Stráž ostatní přichvátala. Donesli muže střeleného. Venkovana ostrých, kostnatých rysů, s vpadlými tvářemi tříslové barvy. Krvácel z boku. Na ušpiněných šatech z hrubého plátna nasadila se, smíšena s prachem cesty, krev, černavá a chuchvalcovitá (viděl 88 tu ránu, tak žalostnou v jejím potřísnění a pokálení, zdála se mu kamenem vyraženým okem, upírajícím na něj hrozivě svou slepotu hnusně pomazanou, jevila se mu ústy o vytlučených zubech a vyrvaném jazyku, obviňujícího svým ubohým zmrzačením ze zvířeckosti: – všechen cit v něm tuhl, srdce se mu stavilo, tluk jeho zmíral, krev stydla v napjatých a jakoby ztuhlých a sevřených žilách, hlava se mu v hukotu rozbouřených vod a skučení mrazivého větru zmámena olověně klonila... jediný a bezměrný odpor a palčivý hnus k sobě, ku všem ho jímal a svíral). Neznal již jasně a zřetelně, co dále se dělo. Přesný sled událostí mu vyklouzl z paměti. Zůstaly pouze mraky zmatených a poplašených představ, přetínající a křižující se úvahy, bezvýsledné a prázdné snahy utéci z vězení vlastního já, dostati se ze zkaženého a prohnilého vzduchu žalářní cely na svěží a mladé povětří volných krajů, vyraziti z podzemní koby nehybné představy vraždy, domnělé oloupení rodiny četných dětí a sedřené ženy o živitele a ochránce, na hory, zelené a velebné, kyprých vůní a osvěživých dechů, uniknouti sobě samému, státi se jiným a novým. Ale jak?! Vezdy vznášel se mu před myslí illusorní požadavek očisty, zbytečná a falešná nutnost odpykání činu, zabořeného a pohřbeného 89 v troskách a nicotnosti odešlých dob, zbaviti ruce krve, která na nich nelpěla, změniti zpustlé záhony nitra v kvetoucí zahradu, ne nalezením a ztopením se v nové štěstí a práci, stoupáním ku předu, vymaňováním se, pomalým a přetěžkým, z úzkého a malého k šírému a velikému, ale odčiněním událého, vymazáním vykonaného skutku, zůstavšího ve chvatu času zpátky, zapadlého a nedosažitelného již. Honba za bludičkou. Znal pouze ve svých vzpomínkách, že v hodinách, bezprostředně po vypálení rány (jediné za celou válku!) následujících, zaujat plně bojem, na obzoru zuřícím, napjetím všech smyslů k němu, v očekávání horečnatě rozčileném výsledku bitvy, třeba okamžiku, kdy sám bude nucen zúčastniti se, nepomyslil na poraněného sedláka, umírajícího němě a tupě jako zvíře u ohně s kotlem vařící se vody na polévku. A pak zjevili se rázem na krajní čáře obzoru jezdci, malí a nerozeznatelní – zatajil se v něm dech v nedočkavém čekání na rozhodnutí, zda nepřítel to či... zalekl se, neb pochopil okamžitě, že jízda ta prchá – pak vzrostli, zablýstěly těžké přilbice... noví a noví se nořili, směs různých pluků... a nyní pěchota, bez ručnic, v zmatku, střemhlav se řítící slepě vpřed... byl stržen všeobecným útěkem, zchvácen svrchovaně a tyransky vládnoucím děsem, tak silným, že již již cítil – jak se mu zdálo – ostří 90 šavle pronásledující jízdy nepřátelské bořiti se mu v záda... prchal a prchal a prchal... Prvně kdy roztrhané a zmatené představy krvavé rozpáleného dne bitvy a šílených hodin útěku vykrystalisovaly se mu v upomínce aspoň v několik zřetelných a světle ozářených představ, bylo v nemocnici, na posteli, železné, s hrubou pokrývkou a tvrdým poduškem, raněného, s ovázanou rukou; pamatoval, že klopýtl, smekl se k zemi, a než se mohl vzchopiti, zasáhla ho podkova tryskem se ženoucího koně dragouna, rozdrtíc mu paže... pak probudil se ze svého ztrnulého bezvědomí v drkotavých otřesech neohrabaného povozu venkovského na cestě do hospitálu. Z těch zoufale dlouhých, nudných a zmrtvujících hodinách parných dnů srpnových (tak mu vždy připadaly jako nedozírné a jednotvárnou nízkou travou spálené žluti porostlé pláně, bez záhybů, bez výstupků, bez stromů, bez změny barvy, bez stínu, stále stejné a totožné pod nebesy barvy vybledlé a fádní modře), upíraje ke stropu oko, zemdlené jeho poprášenou jednostejnou bělí, zbolněné neustávajícím obrazem na řady postelí, na zsinalé tváře a dohořelé zraky, sluch maje rozryt a jakoby zalit horkou krví od věčných stonův a vzkřiků bolu, plíce vyplněny vzduchem prosáklým zápachem a atomy léků s tísnivou úzkostí před neznámým a připravujícím se nadý- 91 maje jako by chtěl ocelová pouta, objímající je, roztrhnouti, pokaždé navracel se mu zjev střeleného rolníka, zrovna v posledním tažení, jak se k němu dostal: ruce v pěstě zaťaté, v křečích skroucené tiskly a vtlačovaly se v boky, zatím co hlava padala s tornistry, na místě polštáře, poulíc ve strhaných, poblácených rysech vyhublých tváří a zobcovitého, jakoby nyní ostře prodlouženého nosu, červeně podlité a mléčně zakalené zraky do prázdna, zdánlivým směrem k jeho vlastnímu obličeji, k jeho očím, jakoby s marnou hrozbou a malomocnou kletbou ve své spoustě a slepotě... A k tomu hned přiskakoval druhý obraz (nadarmo napínal až dodnes nejútlejší a nejtenčí tykadla svého bystrozraku, bezvýsledně prohrabával nejzapadlejší a nejčernější kouty své paměti, bez dosažení konečného a žádoucího cíle kombinoval a vypočítával, rovnal a utvářel, stavěl a upravoval – neznal již, byl-li skutečností nebo plodem chorobou předrážděné a rozpoutané obraznosti – realita či tlačivý sen), zalitý slzami a obestřený vzdechy a kvily, obraz bolem a nářkem zlomené ženy, lomící kostnatýma a vrásčitýma rukama, obraz dětí, pronikavě ječících (až do kostí protínal se mu jejich křik jakoby zabodávaného zvířete), s neústupnou vytrvalostí, monotonně a příšerně. Nyní, ve dnech rekonvalescence, začal pojiti a 92 vázati řetězy svých illusorních syllogismů, konstruovati rozsáhlou a ohromnou stavbu chodbové spleti labyrintu, zamotával se vždy hloub a ke dnu stojatých a kalných vod jednostranných a tak falešných úvah, zanořoval se vždy pevněji a nemožně k vyváznutí v jejich husté, dlouho nanášené a lepkavé bahno, po kolena, po pás, po ramena, že hlava pouze vynikala nad šedolesklou hladinou, že zbýval poslední krok, jediný, aby zapadl celý v tůni ničících pochyb a svárův, aby nadešel černý konec. Ta železná otázka: má právo zabíti člověka, ať důvod jakýkoli?! Třeba uznávaný všemi. Byť se tu říkalo, že stalo se tak v obraně vlasti – a ta přece má býti každému svata a nejdražší – v jejím jménu tedy možno vražditi, ne jednotlivě, ale v massách, tisíce (a takový hořce, smrtelně hořce posměšný výraz stočil mu koutky úst, rozčilil ztrnulý zrak, nalil horko do bledých tváří, svíjel se mezi nebem a zemí, visel nad propastí, nemoha zachytiti se půdy, na vlase držen před dopadnutím, trhán ozubenými koly, mezi kodifikovanou morálkou a nejasně tušenými novými a čistými názory, chtěl s bořícího a rozpadajícího se břehu ostrova překročiti na pevné místo a nemohl, byl vázán silou vychováním přineseného a okolím vočkovaného, hroutil se zároveň v pěnivé a syčivé vlny mořských příbojů).
93 Šel dobrovolně v ten boj, v nadšení a se zápalem pro svatou a dobrou věc – jak směšno: svatá a dobrá věc, vykoupaná v krvavých lázních, ozářená požáry vesnic a měst... svatá a dobrá věc rivalita dvou vládců, zápas o primát a nadvládu... válka bratří s bratřími, tak křtili to na jedné straně, a nehleděli benevolentně na tisíce zástupů, hnaných v smrt a zabíjení, aniž měli k tomu důvodu... bili se a padli, nevědouce proč! (správně se vysmíval s pocitem rozpáleného hrotu v srdci)... A proč sám vypálil po člověku, prchajícím zajisté v hrůze a pološíleném starostí o své, o ženu a děti; což měl důvodu, mimo rozkaz, mimo, že bylo mu nakázáno: střel po každém!... Než měl kdo právo, zákon dávati jiným k vraždě... kde je ten mocný, jaký jeho titul, z čeho dovozuje povinnost poslušenství sebe pro jiné... (takový zoufale radostný a krvavě teplý smích v něm ty otázky bez odpovědi budily; připadal si jako herec na jevišti s komickou úlohou, smích a veselí v oku a na rtech, ale žal a mrtvo v nitru, záře zevně a temnoty vnitř). Tělo jeho zatím v jediné a neměněné posici, jakou při svých pohřebních vidinách a rozporech zachoval – nohy nataženy zarývaly podpatky v cestu, ruce ležely jakoby v loktech zlomeny, na lavici, zatím co hlava padla na levé rameno – zvolna dřevěnělo, halíc se v sílící stíny pokroči- 94 lého odpoledne. Syté ticho viselo stále v té zapadlé odlehlině sadu, a vůně čerstvě zelených listů šířila se a plovala pokojnými vrstvami vzduchu. Skoro smutno zde bylo v tom zdánlivém odumření všeho, v tom klidu, rozvlněném sotva zabzučením mouchy – té lhostejné prosperaci a necitné velebě přírody. Byl bez pohybu, jakoby zasypán hustým nánosem drobného písku, nebylo ani znáti, jak dech namáhavě se dere vysušeným hrdlem do pobledlých a svadlých úst. Jeho úvahy zmatené a pomíchané, když zdál se již stanouti na vrcholu, nad konvencionelném a povšechně správným a platným uznávaném, uvolněn tradic a předsudků, činily náhlý přemet, opustily dosavadní cestu, zabočily z široké a přímé silnice na postranní stezku, v jejíž výmolech a kamení po prvním vyšlápnutí uvázl. Nebo vida, že nedojde rovně cíle, takto, kráčeje přes rozšířené názory, popíraje a potíraje je, neosvobodí se zahlodané utkvělé myšlenky spáchané vraždy, vrhal se na neschůdnou a sráznou pěšinu postranní, chytal se věty: proč nemohu zabíti člověka? proč nesmím ho zabíti, nevěře v hypothesy náboženství, ztráceje tím také povinnosti zachovávání a poslušnosti k nim?! Kde je zde důvod proti! Nemohl dále, trčel přilepen v blátě, neměl základů, aby filosofickou spletí dostal se na světlo – a cítil, tušil, četl v mlhách, že na jeho 95 nové dotazy zase jen odpověď bude zníti: nezabiješ! Byl sevřen v bezvýchodném kruhu. S dvou stran řítil se k němu bouřící požár, zamezuje východu, hrůzně rudé záře z hadovitě vinoucích se plamenů, jakoby hladových, oslepují červení svojí rozbolnělý zrak, a v zadu, na jediné volné ohňů straně byly navaleny černé hory, neproniknutelná zeď, ledová prázdeň chmur a mračen, inkoustové temnoty. Nedovedl se postaviti na stanoviště obecné, jeho nemocné nitro, roznícené a rozrušené druhdy snahami theistně-ethickými, nasáklé česko-bratrskými ideami nekonečné lásky a svrchovaného odpuštěniodpuštění, v nichž neklidná mysl jeho kdysi hledala úkoje, nedovedlo uznati správnosti a spravedlnosti spáchaného zabití; byly mu cizí ty domnělé vznešené pohnutky krveprolévání; jeho lidské, co nejvyvinutěji citlivé a jemné jádro vzpíralo se proti tomu každou žilkou, každým vláknem, každým atomem. Na opačné straně pak zamrazila ho v jeho nověji a necele získaném nevěrectví občas hlodavá představa, že bez víry a náboženství nemá příčin a pohnutek, aby nezabíjel (opomine-li o všem zákonníků, jež přece jsou vždy pod mocným vlivem vládnoucího náboženství). Než duše v hnusu a nejživějším odporu, bez možnosti positivné odpovědi (nebo jeho studia střední školy zde nestačila) a 96 uspokojivého podepření a vysvětlení, prchala před myšlenkou tou (tak kanibalsky krutou! – zdálo se mu v jeho nemocném rozčilení), řítíc se samovolně v sychravé mlhy utkvělého názoru, nezničitelného a vezdy vítězného, jako rozžírající jed působícího: jsi vrah! Tam se vždy dostal ve svých marných zápasech, trhání několikeronásobných pout, kde za jedním roztříštěným řetězem chřestil jich nerozlišný počet v pevném zapletení, zbytečném pokusu o útěk z úzkého a zkáze blízkého svým vulkanickým základem ostrova, šíleném zachycování se prohnilého a slabého dřeva v zuřících přívalech mořských; půda se pod ním otřásala souslednými a širokými vlnami, vždy výše se dmoucími, pak rozšklebovala trhliny a rozsedliny, tyčila vrchy a rozvírala nenasytně hladové propasti, stále těsně při jeho chvějících se nohách, v okruhu neustále užším a sevřenějším, že chytala ho závrať, když hleděl v tu mračnou a zhoubou těhotnou poušť (připadal si pokaždé jako poutník v oceánovitých písčinách pouště přepadený samumem, v zoufalé a nicotné snaze, aby našel úkrytu, klesající pod bičující záplavou lijavců droboulinkých kaménkův a prášků). Vrah! To slovo hořelo mu v hlavě; každá z jeho čtyř písmen jako žhavý do běla hřeb vpalovalo se mu v mozek; míval pocit (hlavně, když někdo 97 upřeně a pronikavě, jakoby zkoumavě, na něho se zadíval), že prožehlo se mu až na čelo, že tam temnorudě planulo jako naschlé krvavé písmo. A v těch chvílích, kdy seštván a rozšlapán, s lebkou jakoby potlučenou a zpitomělou, prázdně hučící, po bezkonečném a necílném vysilování, aby vydrápal se po skelně hladkých a kolmých stěnách studny své kousavé utkvělé myšlenky spáchané vraždy, ležel na ledovém dně jejím, jakoby pokrytém tenounkými hroty, ostře do těla se zapichujícími, rozsvěcovala se nad ním, v tlustě visících temnotách, blikavě mihotající hvězdice, jediný, jak mněl, východ z jeho podsvětských muk a útrap ukazující, k cestě vedoucí, na niž sesláblá noha vzpečovalavzpěčovala se vstoupiti (zdála se mu tenkým a křehkým povlakem ledovým pouze nad číhajícími hlubinami smrdutých vod), za níž viděl jenom černo nejista a neznáma, za níž třásl se nalézti nové výhně bolův a zoufalství: dráhu smrti. Ale byl tak malomocný! Vysílen tvrdošíjným a mety nedostihujícím pátráním po vypletení z bludiště necelosti a rozervanosti vlastního nitra, po rozmotání gordického uzlu pochyb a protiv, k jehož roztětí ruka chabě svislá se nemohla vzchopiti. Kdyby měl sílu! Kdyby zbaběle (šlehal se tím slovem zbaběle, spílal si slabochů, lál si zbabělců, ale zmrtvená energie a povadlá mužnost, druhdy tak hrdá a nepoddajná, 98 nevzpružila se pod svištícími ranami, jichž jindy by nebyl snesl) nejektal se před tím střemhlavým skokem v nicotnost – než zprávě: je to skutečně vrhnutí se v nebytí?! – kdyby nelpěl na té nechutné trosce žití, správně živoření, jakou trávil své dny, ničeho nejsa schopen, protloukaje se nuzně z hodiny k hodině!! Ne, ne, ne... nemůže, nemůže, nemůže!!! Svrchovaná prostrace všech jeho sil a vůlí ho tu schvacovala. Existence jeho redukovala se nyní na čistě zvířecí, jedině fysiologický úkon těla trval, duch jeho jako by zkameněl, ztrativ všechnu hybnost. Jak seděl tady v opuštěném zákoutí parku, bez veškeré notace okolného, odlehlý a vzdálený ostatního světa, cizí všem jiným snahám a bojům, strastem a rozkoším, obličej jeho jevil bolestný klid nemocného, pohříženého posléze, po dlouhých křečích, v tvrdý spánek, ve své tuposti, strnulých rysech a zakaleným, jakoby lepkavou vodou zalitým, zrakem. Večerní smutek samot rozkládal se do větví stromů, sedal i na nejtenší haluzky, lehal na černavějící písek cesty, sléval v šedozelené jedno kratinká stébla trávy na volné prostoře za souvislou ssedlinou temnot ve spleti keřů. Odpoledne bylo se za jeho smutečných úvah, kdy zmamoval opět mysl svou šedými obrazy minulých událostí, v divoké štvanici za východiskem, zdr- 99 žované a překážkami nepřestupnými ztěžované klamnou nutností a potřebou očisty, sklonilo k podvečeru, a z jeho modravého přítmí, měnícího se zvolna v sedavě sněžný poprašek, vystupovaly černé flórové závoje večera. Vzduch promrazíval lehce se zdvíhajícím vánkem. Slaboulinký šumot, jako ztlumené a zdáli dolétající vzdechy a lkání, vlnil se v listoví. Ruce mužovy, bezvládně složené na lavici, měnily zvolna svou chladem červenou barvu, nejprve na kloubech, v temně modrozelenou, jakoby pošpiněnou. Rozepjatý kabát se pod volným a tichým oddechem nepatrně nadzvedal a zase sklesal. Nejevil jiných známek života. Jako by splynul byl v nedvižném tichu a lethargickém spánku chladné přírody s touto v jeden vegetující celek, bez vůle a spontánnosti. Všechno bylo tak nehybnost, stojatost, bezduchost. Mrtvá bezzvukost a nečinnost. Čas míjel bez odpočinku. Vzduchové massy se rozkroužily. V rychlých vlnách narazily prudce na ucho polobezvědomého člověka. Probudily jeho sluch světle znějícím, poněkud vzdáleností rozteklým hlasem zvonu. Od vchodu parku. Znamení, že doba povolené návštěvy uplynula. Muž, pomalými a nejistými pohyby špatně probuzeného spáče, opřel dlaně zkřehlých prstův o sedadlo. Oči, matně poblyskující, snažily se v těžké námaze prolomiti ná- 100 syp sazových mlh, pohltivší veškeren prostor. Tápal ve vymetené pustotě šumivým šepotem vyplněné lebky po pevném bodě, aby se zachytil; vrávoravě se potáceje v neurčitu planou honbou po zadržení jasného zákmitu vědomí, hledal černem osleplým zrakem po jiskře světla, ozařující bránu z jeho bludiště nejista. Napjal ve svrchovaném vzepjetí sil své odumřelé svaly, rozkomíhal svůj ztuhlý mozek, uchopil konečně trosku vědomí: sedí v zahradě... je večer... a studený (nyní teprve cítil svěží chlad, prosytivší atmosféru, po vlahém dni tím pronikavěji zalézající pod kůži každou odchlíplinou v oděvu)... je pozdě (viděl tmy, jichž nemohl jeho pohled provalit!)... musí domů... ale co ho tam čeká... Znal to předobře, ale nechtěl si toho přiznati... lhal si, že odpočinek a občerstvení po znavení a ubití odpoledních hodin... ač věděl, že ve lhostejné opuštěnosti stěn pokoje, při žlutém světle lampy pod koulí stínidla z mléčného skla, u stolu, pohřbeného pod kupami nahromaděných knih, brožur a čísel časopisů (hledal tam články a essaye, pojednávající o „jeho případě, jeho předmětě, jeho veliké otázce“), vyňav ze skřípavé zásuvky hnědě hlazenou krabici, bude natahovati revolver, prohlížeti neporušenost jeho šesti nábojů, sahati na studeně blyštící hlaveň, vzpínati ji proti sobě, vznášeti k čelu, hledati rozbouřený 101 tep srdce, sotva dýchaje... aby ho zase pak chabě odložil, odkládaje malomocné osudné rozuzlení své intimní tragedie... bude pátrati... nalezne jiné, uspokojivé rozluštění záhady, vyjde jako vítěz z boje, silen k nové a veliké práci... ty stálé lži, to pokaždé zpíjení se klamnými vidinami... chápal dobře, že je to pouze narkotický prostředek pro chvíli, aby utlumil hlodavé poznání své ochablosti a mdloby... že volí raději před úplným roztříštěním bídného života hanebné a zubožené živoření, plížení v prachu a špíně s nitrem posázeným mokvajícími vředy... spíše vždy znova a opět probořiti se v obvyklé boly a rány... jako by mu to již bylo skorem radostí a požitkem! Nohy mu strašně brněly, když zvedl dřevěnící tělo a pohnul se k chůzi, v sytých a plných temnotách, ulehších na celé okolí, přikryvších všechno, bez jediného pablesku svitu, pod nebem, těžce k zemi visícím olověnými mraky, neznatelně zvolna k západu se plížícími. Pokojná samovláda němá a černá jej objala.
102 OBRAZ
Jdou němi v hluchou noc. Špinavá křivka jest na obzoru les. Ocelově lesklá rovina oslepuje zrak reflexemi studeného měsíce. Stopy jejich, vedrobeny v písek ztuhlého sněhu, táhnou se v tříštěné čáře, jak vyssáté nohy vrávorají. Těžké šlépěje, obraz dřeváků, sjíždějících s bosých chodidel. Prchají. Před hladem. Ze zasypané vesnice. Ale někdy jim šlehne ztuhlou myslí: ti ostatní jsou šťastnější. A vidí řady domků v neprodyšném obalu spoust vloček sněhových. Jako by vatou, hebkou a hřející, byly obaleny. Uvnitř klid. Spí tam nehybně v hustém vzduchu sražených stěn. Šinou se tvrdošíjně. S neústupností zoufalcovou. Bezmeznou pouští. Smutnou jako požaté pole. Všady jest běl. Zrak jejím třpytem zhasíná. Oči rudnou a zalévají se. Vlekou se bez odpočinku. Zkřehlá ruka vyschlé ženy tlačí ke zvadlému prsu děcko. Její zakalený pohled nevidí. Mlhy válejí se kolem něho v nafialovělých kotoučích. Hlava děcka zdá se jí usmívavou se svými pootevřenými rty a vypoulenýma, bezlesklýma očima. Jak pokojně a bezpečně se tulí v hadrech, tenkých a potřísněných, 103 k vyhasínajícím ňadrům matčiným! A žena upokojena zase obrací oči v dáli. Všichni vrhají zrak v šíř nesmírna kraje. Hledají ostrými pohledy na šeru obzorů. Vřezávají je ve sražené výpary a sevřené linie lesů. Snaží se je roztrhati a prorýti – kdy konečně uzří strnulé obrysy domů vesnice. Druhý den trvá jejich pohřebný průvod. Dnes beze všech potravin. Kráčejí o hladu. A beze spánku. Ale až dojdou kraje lesa, odpočinou chvíli. Les! Jak potom? Ve skupeném stínu spletených větví, zalitých zledovatělým sněhem. V jednotvárnosti kmenů, širé houštině bez cest, bez východu. Jak potom? Les... A zase vbodávají zrak v jiný kout východu. Slídí po trhlině ve zkutém pásu stromoví. Marně. Nikde. Mraky naplňují nebe. Měsíc hasne. Světelný kruh se úží. Jas modravě uvadá. Nyní šediví. Již prorážejí poslední paprsky z roztřepeným chvěním. Tma. Nehybné ticho. Těžké a přísné. Ruší je pouze sklouzání dřeváků na hladké ploše. Jednotvárně tlumený klapot, v zárodku tuhnoucí, bez rozvití a rozprášení. Bezhlasné stíny olověné míjejí temnotami. S nejistými pohyby. S lomenými a náměsíčnými posunky. Klopýtají. Pak se opět vzchopí v prudkém a svrchovaném vzepjetí usínajících sil a roz- 104 deptané vůle. Křížová cesta je vede v bezmeznost černa noci. Na nebi saze mračen. Na zemi úběl sněhu. Smrt plíží se pustinou. V nekonečnu prázdna zatřásl se kvilný zvuk. Zavil vlk. Jiný odpověděl. Hlas zůstal viseti na pokraji lesa, zmrzlý. Ticho. Holá rovina.
105 TORSA VERŠŮ
Nic a nikde (Vesna 1892)7 Západ (Psáno 1892. Vesna 1893)9 Noc (Psáno 1892. Vesna 1893)10 Věčné kam? (Vesna 1893)11 Slza (Niva 1893)13 I13 II15 III17 Tvým zrakem opojen... (Vesna 1894)19 V tmách (Vesna 1894)20 Ekstase (Vesna 1894)21 Vnitřní pochodeň (Moderní Revue 1913)23 Horoucí žízeň (Moderní Revue 1913)24 Vítězný život (Moderní Revue 1913)25 Výkřik (Moderní Revue 1914)27 Chvíle beznaděje (Moderní Revue 1914)28 Zlomený rozmach (Moderní Revue 1915)29 Žárlivý (Moderní Revue 1917)30 I30 II31 Věčný červen (Moderní Revue 1917)32 Nápis (Moderní Revue 1918)33 Mrtvému básníkovi (Moderní Revue 1918)34 Padlému hrdinovi (Moderní Revue 1919)35 [107] Věčný návrat stejného (Moderní Revue 1919)36 Finale (Moderní Revue 1919)37 Homo urbicus (Moderní Revue 1921)38 I38 II39 Soumrak (Moderní Revue 1922)40 Zúčtování (Moderní Revue 1923)41 Poznání (Moderní Revue 1923)42
TORSA PROSY
Sirka (Vesna 1892)45 Fragmenty (Psáno 1890. Vesna 1893)49 Láska (Niva 1893)59 Vrah (Vesna 1894)78 Obraz (Vesna 1894)103
[108] Tato kniha byla vydána za redakce Jarmila Krecara, v typografické úpravě M. Kalába, tiskem Průmyslové tiskárny u Ludvíka Bradáče v Praze 1925 Bylo vytištěno písmem Clauda Garamonda XXV výtisků pro Moderní Revui a tisíc číslovaných výtisků, z nichž 1–300 jsou na holandském japonu.
E: sf; 2004 [110]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Krecar, Jarmil; Průmyslová tiskárna v Praze; Bradáč, Ludvík
(Tato kniha byla vydána za redakce Jarmila Krecara v typografické úpravě M. Kalába, tiskem Průmyslové tiskárny u Ludvíka Bradáče v Praze 1925 - Bylo vytištěno písmem Clauda Garamonda XXV výtisků pro Moderní Revui a tisíc číslovaných výtisků, z nichž 1 - 300 jsou na holandském japonu.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 110