PADLÉMU HRDINOVI
Lítice krvavá a ohnivá
v železné náručí tě jala
a vichřicí svou slepě hnala,
hnětouc tě jako žena vášnivá,
jež v křečích divé lásky mrhá
životy, – posléz’ jak syn věrný
bys přijal smrti pocel perný,
kde pro ideji velkou vrhá
se vlastní bytost v žertvu výkupnou:
a kule, jež se v hruď tvou vryla,
jak v schránu v ni se uložila,
pro touhu volné vlasti posvátnou.
Do hvězdných dálav kosmu patře,
vzpomínám tebe, srdce žhavé;
sním, závidě tvé štěstí pravé,
něžně: kéž směl bych říc’ ti bratře!
35