ŽÁRLIVÝ
I
I
Když rusé vlasy tvé jak vlna hustá
kol tváře se ti strou, kde oči lačně žhnou,
když k číším prsů tvých má chtivá ústa
se v touze běsné pnou za slastí plamennou,
když laskám kolenou tvých oblost lahodnou,
co hluchou tiší noc nás halí pustá,
mně duši vidinou vždy plní otravnou
a v nitru zjitřeném výhružně vzrůstá
jak dračí setby plod zlé žárlivosti saň:
tvých údů sametnost co celuje, má dlaň
chce mstivě zatnouti se do nich dravým spárem,
neb za doteků svých vždy cítí sled všech chvil
a rukou dřívějších a cizích, pod jichž žárem
tvé srdce zmíralo a klín se tetelil.
30
II
II
Ó mlč a neříkej, – vždyť není ve mně víry
v tvá slova obluzná, – že dým byl vše a klam,
kdy ruce horoucí jak v zvučných strunách lyry
tvým tělem bloudily, – že cit tvůj byl vždy sám.
Je moře bez konce, svět daleký a širý,
však nad něj bezmeznější touhy vzmach a plam,
jež vrhá zvědavá se vášně v divé víry
a každé vilnosti se vzdává žhoucím hrám:
máš srdce potulné a tělo nezkojené,
jež lačno požitku, jenž dosud nepoznán;
tvé oči lhostejné a líně přimhouřené
co s lože sledují, jak zdá se, chvějné stíny,
že nyvě vzpomínáš, vím, žárlivostí rván,
jak žádost vydráždit’ a nasytit’ znal jiný!
31