VÝKŘIK
Chmuří se zima, či jen jeseň nadešla
v mé samotě? Hle, úbělná a sladká ruka,
jež znala v radost celovat’ zlý žal a muka,
jak svátý list v mhách rozplývá se mdlá.
A ústa, opojnost jichž slavně vzněcovala,
och, jako rudý květ, jak růže uvadlá
mně v popel zatuchlý a prach se rozpadla,
ač nezkojena žízeň má, jež sytost lhala.
Chlad půlnoční mi zlobně lehl v bolnou duši,
stisk’ ji jak dravec kořist dlouho lovenou,
že lásky nemožné teď s touhou chorobnou
jen úzkost při mně dlí a všechny vzmachy kruší.
Kraj bědně zpleněný je lačné nitro mé,
vše zžehnuto a vyvráceno v divé spoušti: –
Ó bože, jsi-li, smiluj se, ó živote,
nad srdcem, ve vlastní jež zakleto je poušti!...
27