VĚČNÉ KAM?

Arnošt Procházka

VĚČNÉ KAM?
Loď velká pluje v kraje neznámé na moře pustého vln kalných víru pěnivém ve příboj větrů lkajících. A nebe žluté, v sledním slunce plání, jak deštilo by síru a oheň v černé plachty metalo té lodi šílené, jež velká pluje v kraje neznámé. Žár zlata roztaveného juž mizí v truchlém šeru východu, a na západě obzor krví vzplál a prostor prázdný, němý, bez zvuku hluch se jiskrami chví rudými, vod nesmírnost svým barvě purpurem: A zážeh krve kouřící pad’ na palubu pustou té lodi šílené, jež velká pluje v kraje neznámé. Zbled’ rozpálený západ, a jeho svadlá červeň jak seschlá krev se v černý prach juž mění. 11 Voj temnot lehl v obzor, jak polyp báječný se svíjí a v dál’ se nese, plní zem’, i nebe sklon, tma zoufalá kol tvrdě vládne, vše zniklo v její propasti – – teď náhle příval černý, hradba chmurná se prolomena hroutí, a trhlinou jas vrhá matně stříbrný, jak měsíc v troskách k zemi sražený, leb umrlčí – jak symbol příšerný na vzdutých plachtách té lodi šílené, jež velká pluje v kraje neznámé. 12