VĚČNÉ KAM?
Loď velká pluje v kraje neznámé
na moře pustého vln kalných víru pěnivém
ve příboj větrů lkajících.
A nebe žluté, v sledním slunce plání,
jak deštilo by síru
a oheň v černé plachty metalo
té lodi šílené,
jež velká pluje v kraje neznámé.
Žár zlata roztaveného
juž mizí v truchlém šeru východu,
a na západě obzor krví vzplál
a prostor prázdný, němý,
bez zvuku hluch se jiskrami chví rudými,
vod nesmírnost svým barvě purpurem:
A zážeh krve kouřící
pad’ na palubu pustou
té lodi šílené,
jež velká pluje v kraje neznámé.
Zbled’ rozpálený západ,
a jeho svadlá červeň
jak seschlá krev se v černý prach
juž mění.
11
Voj temnot lehl v obzor,
jak polyp báječný se svíjí
a v dál’ se nese, plní zem’, i nebe sklon,
tma zoufalá kol tvrdě vládne,
vše zniklo v její propasti – –
teď náhle příval černý, hradba chmurná
se prolomena hroutí,
a trhlinou jas vrhá matně stříbrný,
jak měsíc v troskách k zemi sražený,
leb umrlčí –
jak symbol příšerný na vzdutých plachtách
té lodi šílené,
jež velká pluje v kraje neznámé.
12