MRTVÉMU BÁSNÍKOVI
ln memoriam Karla Hlaváčka
Básníče, sladce trpký druhu dnů mé mladosti,
ve kterých sídlech nezemských as’ nyní dlíš,
smířen a zjasněn na hru lahody a krutosti
země a žití, necitnost jich střídy zříš?
Ve chvílích pochyb, smutků zlých a bolů důvěrných
vrací se muž zas’ – srdci svému pro úkoj –
k souladu teskné hudby, jež se line z rythmů tvých
včela jak, zimou osláblá, jde v květný zdroj.
Dychtící duše v sledu lidských jar i jesení
toužný tvůj vzlyk a stony nezhojených muk
znova vždy žijí v žalně libém vznícení,
cítíce var tvých vášní, rozporný jich shluk.
Odešels jako mladý bůh, jenž k našim nížinám
sestoupil, krásy dar by přines’ útěšný:
dílem svým v nitru našem, na výsostech slunných sám
bez konce žiješ tak svůj život podvojný.
34