Čtenářce románu.
Nic nerdi se, že stihl jsem tě
od konce knihu tvoji číst.
Byl nudný počátek, smím tušit –
proč na poslední saháš list.
Rek mladý, krásný, sympatický
tvou ihned zajal zvědavost,
pak jeho milé láska vřelá
a zkoušená ta její ctnost.
Než zápasy a trýzně obou
i sudby různé oběti
tě zajímati zcela počnou,
jich konec hledíš zvěděti.
Pak spokojena šťastným smírem
tou dlouhou cestou k němu jdeš
a v kapitole nejsmutnější
si šťastný konec vzpomeneš.
Však nevzpomeneš sobě, drahá,
že tebe též si zvolil kdos,
bys do románu živobytí
svůj neznámý si nesla los.
29
Zda autor bude shovívavý,
jak s rekyní svou naloží
a mezi samé vonné růže
zda cestu její položí?
Zda bez effektů volným tokem
řad sváže šťastných kapitol
a z terminů svých vyloučí-li,
co zve se zoufalství a bol?
Toť otázek je příliš mnoho,
a odpověď jich daleka,
neb list, jejž bys tu obrátila,
má milá, na tě nečeká.
Však jista buď, že slovo jedno
vždy v knize té se nalezne,
neb což ten autor dokázal by
bez lásky slova vítězné?
To jedno už, zda v oné chvíli
se prst mu s péra v konci smekne,
neb v dosaženém zrovna cíli
smrť suše „konfiskabl“ řekne.
30