PÍSEŇ O ŽNÍCH.

Karel Dostál-Lutinov

PÍSEŇ O ŽNÍCH. Františku Bartošovi, neúnavnému ženci básnictví lidového.
I. Do pole.
Anděl Páně – vstaňvstaň, kdo dříme! Chlebíčka se nedospíme. Hvězdy v noci čistily se, dnes nám jasné nebe skví se: Vzhůru! Svatá Markyta vede žence do žita. Křepelka volá: Již jdou žat! Ženci s kosou nohou bosou pojďte kvítím, pojďte rosou, a vy žnečky jako višně vystupujte sobě pyšně: Obilíčko dozralé skládá hlávku ospale. Křepelka stená: To je řad! A teď kleknem k otčenáši, ať Bůh žehná práci naší! [11] Aby tělo bylo pružné, ať si každý stébel užne, opáše se v úpoly – Tak prý záda nebolí! Křepelka pláče: Kam se dát?!... Kmet: „Pomáhej Pánbůh!“ Všickni: „Dej to Pánbůh! Vítáme Vás, dědečku!“ Kmet: „Tak jenom děti, važte každou chvíli! Co je to hoch jak máslo májové! Dlaň bude černá, ale chlebík bílý – nuž, hleď si každý pilně práce své. Hle, pro chléb musí s klasem padnout květ: tak z ruky do ruky to žádá svět. S radostí žněte! Zlato celým lánem je naše, naše! Máme svobodu! Teď, Bohu díky, rolník je svým pánem a může sloupem býti národu. Leč stará pouta nezlomí se v ráz – tož pracujte! Jeť život krátký klas: Dva týdny zelená se, dva se metá – odkvétá – nalívá se – osýchá – pak těžkou hlavu nachýlí ti léta, a bílá s kosou na ni pospíchá, radostně vidí, že jsi dědeček a hlavu sejme ti jak věneček... My odejdem – však roli pluhu lačnou tu necháme, a syni bujaří, kde nám smrť uťala, tam chutě načnounačnou, Bůh posílí je a jim udaří! Ti budou orat, mrvit – třeba krví svou, až celá vlasť nám zkvete svobodou! 12 II. Na poli.
Sekej, synku, bez hřebínků, nenechávej pod kosou – ale kosou nezavaď mi o noženku o bosou! Odbíračky, berte klásky, hlavy nepozdvihejte – ale chudým sem tam z lásky také klásek nechejte! Zažínejte, ať se lipky dožnem vonné, košaté – tam ti dám, můj chlapče hybký, jabko pěkně buclaté. Veselme si zpěvem pole, jásejme s tím skřivánkem – až se dožnem konce rolerole, pošlem synka se džbánkem: Tu máš, synku, tu jsou džbánky, chladné vody přines nám, dones vína ze studánky, však ji roubil Pánbůh sám. A ty, malá holka, nyní do dědiny doběhni – a vyřiď tam hospodyni, že je slunko v poledni!... Hospodář: Hola, chaso z vesela! Už je chvíle oběda – hleďte, jak se z mísy kouří rybí kosť a lebeda! Kmet: „Rač Bůh žehnat!“ 13 „Nedáme se odehnat. Pojďte s námi, dědoušku!“ Kmet: „Kdo upracoval se až do úpadu, rád k plné míse v trávu ulíhá. A dobře tak. Jen pohovte si v chladu – co pořád běží, skoro dobíhá. Vy, chlapci, doskočte si k říčce naší – hrá v stínu vrb tam voda křišťálná. Však dejte pozor. Vodník prý tam straší! Ať nestáhne vás! vy jste naděj má! Ty, starší, budeš rukou dělat v poli – ne každý pták je orel nebo páv –; Benjamin půjde hlavou lámať školy, by uměl hájiť lidu svému práv! A vy, děvčata, věnce vijte v chládku, ať ověnčíme kosu, vůz i srp! Ty věnečky si nechte na památku svých mladých časů – vadnoucích to chrp: Co nevidět z vás budou hospodyně – ve tváři úsměv lásky mateřské. Pak buďte dbaly – nikdy ruce v klíně – však víc než ruce udbá očí dvé! Muž v domě hlavou, žena je v něm dušíduší, v domácím tichu, tam má říši svou; hned uvidí, kde vráska soulad ruší a uhladí ji dlaní laskavou. Zbožna a pilna – příkladem je dětem, je těchou muži, útrap náhradou... Tak chaloupka-li každá bude květem, vlasť celá bude rajskou zahradou!“ 14 III. Z pole.
Zpěvulenky, dozpívejte, děvulenky, dožínejte, slunečko je nad horou, s žebřinami koně jdou. Hybce snopy podávejte, vrchovato nakládejte, koně hrabou, frkají, cvrčci z rosy cvrkají. Zvolna kolem Boží muky! Modlete se – svaté zvuky z dědiny k nám dozvání: Anděl Páně, klekání! Dobrý večer, ženci! – Dej to Bůh! - A hned rozvýskli se: Ichuchúch!... Žnečky, ženci rozesmáti, do dědiny vůz se klátí, s vrat se zdvihá závora! Jucha, ženci – haha hihi – pacholek už tahá čihi do dvorečka do dvora! Ichuchú! Honem dolů snopy k snopu, ať je plnička až k stropu stodolenka, stodola! Džbánek půjde do kolečka, do kolečka žnec a žnečka i hlavěnka dokola! Ichuchú! Panímámo zlatá, otvírejte vrata, neseme Vám věnce ze samého zlata! 15 Aničko, tys mezi námi růže mezi fijalkami, vem ten věnec, blaha přej – šíře! chaso, šíře, hej! Anička: „Pánbůh naděl Vám synků, co je kvítí v tom vínku! Pánbůh naděl Vám dcereček, co je ve věnci zrneček!“ „A co hraje v něm travek, tolik dojte vždy kravek! Žijte v pokoji blaženě, jak ten věneček na stěně!“ Chasa: A kdys v poslední žatvy čas, nechť Bůh do ráje požne Vás! Pozdrav Pánbůh! Dej to Pánbůh! Vítáme Vás, dědoušku! Pojďte s námi do kroužku! Už jste svezli? – Bohu sláva! Zima po létě se ptává. Teď se volně proskočte, po staru se zatočte! Když se mladí dobře mají, staří jenom vzpomínají, sedí v teplém kožichu a jsou pěkně potichu... Chasa v tanci.
Podivte se, hospodáři, jak se nám to kolo daří! Podivte se, hospodyně, jak se s námi točí síně! Podivte se, tak se v kole mlátí žito po stodole. Ichuchú!! Ichuchu! Ichuchú... 16 IV. O hodech v hospodě.
Muzikanti, to jsou hoši, hrají k ráji vesele, kde jsou svatí popelatí, růžky mají na čele. Alou, rozstoupni se kolo! Hudbo, dobrý pozor dej! Pojď, Maryšo, máme solo, zazpívej a zadupej! Hrej, muziko, hrej! Zatoč se mi, růžičko má, na dobrou noc dokola! – A já se ti nezatočím, já musím jíť do pola. Jdi si, milá, rozpustilá, i já půjdu do pola: Míra už mě odměřila, král mě brzy povolá. – Hrej, muziko, hrej! V poli budu šavlu nosit’ místo kosy zmodralé, šavlí budu hlavy kosiť za svou vlast a za krále! Hrej, muziko hrej! Švec.
To je dětské, starosvětské – ale Vídeň! – pravím vám... Pst! hle, já vám po vídensku zatančím a zazpívám – 17 Chasa: A co nám budeš tu vídensky žvančit! Jiná: Doneste pometlo! Švec bude tančit! Švec: A na truc zatančím! - Rozstupte kolo! Jeník: Teďka my tančíme! Zaplať si solo! Podruzi: Což pak jen sedlák smí na muziku? Švec: A což jsem pásl s ním na trávníku? Jeník: No, no, ty rozumný! Švec: Nebyl’s než za humny! Jeník: Co? – Já jsem císařský muž! Švec: Zavěs ty bubny, jazyku schlubný! Jeník: Řemeslo chmelem ti zarostlo už! Švec: Vidíš ten nůž! – ? – – – Ženské vzkřikly – odskočily – v hodinách tři čtvrtě bily. Starosta už stavil sklenku, vstával – už ho zdvihal hněv: Slyš! Tu hlásný troubí venku – ticho – ticho – ký to zpěv? – Hlásný.
Noc je dusná, příšerná, obléká se do černa, měsíc padá v studánku – vy hýříte u džbánků! Doba skokem pospíchá, letí, ani nedýchá, náhle půlnoc udeří – a smrt stane u dveří. Do tváře vám zaciví: Pojďte, pojďte, svárliví! Honem, přítel nepřítel – já nehledím na pytel! 18 Hlupákům i mudrci dívám se jen do srdcí, a kdo žil tu v pokoji, pokoj dám mu po boji. A kdo křesal nevoli, toho srdce rozbolí: Proč údolí slzavé měnil v peklo žeřavé? Život trvá málo let, opadne jak jarní květ, a pak zajdem – kdo ví kam, kde se najdem – Bůh ví sám... Noc je dusná, příšerná, obléká se do černa, nad horou se prochvívá Boží metla ohnivá!... V. Povodeň.
Mračna spadla! Příval! Příval!! – Pán Bůh s námi! Modré blesky srší tmami – Perun pere nebes kuli – do kouta i muž se tulí. Déšť se leje, leje, leje, až se země z hlubin chvěje,chvěje. Jako s jezů vody řinou, údolinou řeky plynou, mosty berou jako třísky, chytají se kolen vísky, přes role a strž a hloží proud se množí – soudy Boží! 19 S vížky pláče, stená, vzlyká zvon; – umdlívá – bumbim – bám – Pane, sám ty shlédni k nám! Nad ohniskem bába říká, do čtyr větrů vodou stříká: „Ty sběři klatá, která se letem přenášíš světem, od tváře Boží svržená s nebe v propast a hloží: Poraziž tebe, protiv se tobě a tvojí zlobě Trojice svatá! Kyrie elejson!“ Příval duní, duní, duní, celá země už je tůní.,.... „Vichřice, vichry, mračice, mraky! Obracím já vás na hory, skály, na pouště v dáli, na kterých neorá a k Bohu nevolá, neseje žádný. Tam sobě hrejte, Tam přebývejte! Kriste elejson!“ Proud se leje, leje, leje, nad babou se chatrč chvěje... „Zaklínám já vás, návalné davy, 20 ve jménu Boha, jehožto slávy plno je nebe, plna je země. Zaklínám tebe, ďábelské plémě, ať tebe zkruší Hagios theos! Ischyros theos!! – Zachraňte duši!!! – – Kriste elejson.“ Potopa se vzmáhá, vzmáhá, kdo neutek’ – marná snaha. Ovčírny i ovce plavou, unášeny vodou dravou, střecha skáče pod chaloupku... S horní vsi hledíce v hloubku nad svých statků troskami lomí lidé rukami: „Ježíši Kriste! Jaká to spousta! Po hladném hostu nezbylo sousta. Zloděj, ten aspoň kouty stáť nechá. Voda i s těmi do moře spěchá. O Božím živi – nemáme hvězdy, však ve Tvou pomoc doufáme vezdy! Smiluj se! – k nebi zdviháme děti: Nevinným aspoň anděl nech sletí!“ Hlas Boží:
Utište se! Já, jenž s výšin patřím, do srdce jsem lásku vštípil bratřím: Svůj se k svému věrně přitulí – potom nelze, byste zhynuli! 21 VI. Nová setba.
Věnečku můj z rozmarýnu, vila jsem tě v lípy stínu, vila jsem tě helekajíc, rozvíjím tě naříkajíc. „Neplač, nekvil, dcerko milá!?“ – Ráda bych já netesknila – vojna vzala synka v poli, voda chlebík ze stodoly. Podzim na strakatém koni s babím létem už se honí, babí léto smutně lítá, pluh se černou půdou kmitá. Tatíček náš orá, orá, aby pšenka byla sporá: Co z horní vsi uštědřili, sejem v dlaň Tvou, Bože milý! Roď se, pšenko, rod’ se čistá, jak byla máť Jezu Krista, roď se čistá od plevele, buď nám k spáse, zbav nás žele. Žehnej, PanePane, nade všemi, matce chleba, české zemi, déšť nech rosit, slunko zářit, rač nám naspořit a dařit! A vy, milí naši svatí, dejte svojí setbě zráti, ať se z duší nevytratí, ale v rajskou žeň se zlatí! 22

Kniha Sedmikrásy (1895)
Autor Karel Dostál-Lutinov

Další vydání

PÍSEŇ O ŽNÍCH. v knize Ryme a špryme (1912)