MILOST JEHO MILOSTI.
R. 1621.
,Te Deum laudamus‘ z chrámů temení,
na náměstí stojí černé lešení.
A jde ortel za ortelem v pláč a žal,
bez odplaty pánbůh viny nenechal.
Biřiců se rozletělo na sta hejn,
v předu jede nejprvnější Lichtenštejn.
Také doktor Jesenius v léčku pad,
hrozným trestem měl svou zradu odpykat.
58
Na to se rád jistě každý podívá:
,Jazyk týlem buď mu tažen za živa,
hříšné tělo s duší hříšnou čtvrceno,
nad silnice mimo město vztyčeno.‘
Ale doktor přímluvčích měl mocných dost,
nebude zle o zmírnění, o milost.
A již k Vídni prosebníci spěchají,
audience v pravou chvíli vyčkají.
Dvou císařů lékař pro své umění
zlaté řetězy měl v přízně znamení.
Slávu jeho Vratislav zná do slova,
Vitemberk i staroslavná Padova.
A co napsal učenosti v traktátech,
perlou jest ho učinilo skvělou Čech.
Byla tedy v pořízení naděje,
a snad krve nepoteče krůpěje. –
„Bůh jest nejvýš milosrdný,“ císař děl,
„také svojim nepřátelům odpouštěl.
Milosti buď tedy jemu důkaz dán:
kus jazyka buď mu jenom uřezán.
Hlava sťata, a co k tomu náleží,
i s jazykem vystrčena na věži.
Tělo v pytli vyveze se za bránu,
na koly tam rozestrká po ránu.
Chápete snad veliké ty rozdíly?
A teď, páni, zdrávi jste se vrátili.“
59
Děkovali prosebníci velice,
k Praze nazpět ujížděli záříce.
*
Inu, není nad protekce zlatý most,
my jí vždycky měli všude dost a dost.
Tím se nejvíc na tom světě dokáže,
a vše běží zlehka, jak když namaže.
60