T. G. MASARYKOVI.
Když ranou kladiva jsi v mládí
kov hnětl ve tvar podkovy,
zda pomyslils, že rozbiješ jím
též otročiny okovy?
Že osud domoviny zkuješ
na troskách trůnů despotů?
Že dělná odvaha Tvá vzkřísí
ji polomrtvou k životu?
Ó, ano, snils to štěstí skvělé,
jež pro život Tě zaváže,
a věřils, jenom silná vůle
že onen zázrak dokáže.
Šels tvrdou cestou za ním, k němu,
tu propast, onde úskalí,
a v bludných lesích nezalekly
Tě lačné hlasy šakalí.
A třeba napříč proti proudu,
jinak než jiní na chvíli,
23
v pospol se slilo pochopené
za dobrem přec Tvé úsilí.
Sen Tvůj zrál věrně do ovoce,
a nezvrhla ho náhoda,
svět přesvědčils o svatém právu
katovaného národa.
Vtělil jsi sílu v paže vojů,
že vzpupné fronty drtily
a s Tebou jedno za Tvým kynem
svým vlastem štěstí dobyly.
Jak vítěz vrátil ses, a národ
se rozjásal Ti v ústrety
a v jasný trůn Tvůj proměnil se
již nad Prahou hrad zakletý.
Spojených barev plamen vlaje,
v něm všecky chmury rozváty,
a nejvýš ve větru se vzdouvá
Wilsonův prapor hvězdnatý.
Vítej nám doma, vládni v míru,
změň v bílý den tmu neslunnou,
buď Spravedlnost žezlem Tvojím
a Láska slavnou korunou.
21. XII. 1918.
24