NOVÉ HRADČANSKÉ
PÍSNIČKY
(1918–1923)
V PRAZE
NÁKLADEM ČESKÉ GRAFICKÉ UNIE A. S.
1924
[3]
Všecka práva vyhrazuje si autor.
Tiskem „Unie“ v Praze.
[4]
PÍSNIČKA.
Mračno, smutek, tak to chodí,
beznaděje, žal, stín, mráz
jako řada černých lodí –
nech je plout a přečkáš snáz.
Poznals baby, rody zmijí,
dračí vášně pardalí,
z Kollárových utopií
sami jsme si zůstali.
Vděč, že porod nových světů
sňal ti s očí šupiny,
vlastnímu se zatěš květu
z vlastní kypré noviny.
Rozlehne se píseň díků
v prošlehaný blesky vzduch,
přijde soudce loupežníků,
studem zrudne jejich bůh.
5
Jarní mráček táhne bílý,
lícha tryskem ježatí,
jenom horkou tužbou cíli
musíš věrným zůstati.
19. III. 1918.
6
VELKÁ DOBA.
Doléhá ke mně dálné hřmění
diluviálních procesů,
sopečné hory rostou v chvění
a země trnou v úděsu.
Snad slavného cos chce se zrodit,
veliké doby věčný plod?
Plaz slizký jal se krví brodit,
až v morku cítím jeho hlod.
Úklad a mrzkost, děs a zkáza,
blín na záhoně kultury,
lákavá sladu plná váza
pro noční hmyzy, pro můry.
A darmo hledám, nad čím ret by
se zachvěl krásy pocelem,
co vzroste z trosečné té setby
v předjaří zimně zšeřelém?
7
Co vzroste? Hrouda sladce jihne,
že sliby voní, řekl bys,
a zatím kolkolem se líhne
jen hmyz, jen prašeredný hmyz.
27. III. 1918.
8
TANEC JEPIC.
V objetí lásky jepice
víří a kmitají v slunné chvíli
závratnou rozkoší plajíce –
smrtelný taneček sněžně bílý.
Zkrvaví nach je západu,
jiskerky rudě se na mžik lesknou –
řeš, duše, vesmírnou záhadu
žalobou odvěkou a tak tesknou!
V blankytu lidští tvorové
jepičím tančením k zmaru plují,
v záplavě plamenů nachové
smrtmi si životy vykupují.
Dala sis zákon? Je to klam.
Smyslilas bez setby divné žatí?
Pro lásku slunečný žehne plam,
jen láska smrtí si život platí.
18. VII.1918.
9
CHVÍLE.
(J. S.)
Viděli se letmo před třicíti lety.
Oddálil je život. V obou chtivost výšek,
myslili, že sobě překážejí cestou,
hlídali své práce, znali se tak dobře.
Přes hory se bili jako nepřátelé
zhrdou, epigramy, bodavými slovci,
trnové si posílali ratolesti.
Až čas přišel. Náhoda je svedla pouhá
k dílu, za nímž oba kráčívali různo.
Plachý pohled prvý, boční postoj mžiku,
ale blíž je vedl bonton společnosti
nevědoucí, co se mezi nimi dálo.
Slovo jedno, druhé, a jak včely z úle
rozhovor se vyrojil, zrak vzhořel,
a jak by se rozednilo v temné jizbě,
jak by ledy popraskané lámaly se
od zproštěných břehů v jarním roztávání.
10
Že jsou čistší, pocítili rázem v nitře,
a že lidmi byli, kde měli být bohy.
V stisku rukou němém očištěných srdcí
největší se slovo promluvilo,
rozdrceno vše, co dříve bylo.
11
SESAĎTE BOHA...
Sesaďte boha, nevěrníka
tisíckrát vzývaného,
když zeslábl a znemohoucněl
upustiv od hřímání svého!
Sesaďte boha, znemožnil se
nic nepolekav smělce,
sesaďte boha běd a zmaru,
vysloužilého dělostřelce!
Odstrojte naze z drahých kmentů,
z vlajících per a plíšků,
ať s prachem zemským srovná k lidu
níž v rovnoť nadoblačnou výšku.
Novému božstvu přichystejte
trůn v lidských srdcích střídmý,
svou sebelásku větrům dejte
a buďte lidmi.
12. VIII. 1918.
12
RADOST.
U tvrdé cesty, jíž jsem šel,
květ radosti mi nevzpučel,
jen nízký posun nevolnický
byl krok můj stržemi zlýmizlými.
S perutmi spoutanými
řetězy chrastil tvor lidský.
Dědictví mrzké příčiny,
tradice krve bez viny,
osudnější však nežli vina.
Ač naděje průtahem stydly,
přec bil jsem o mříž křídly,
nikdy se neshýb jak třtina.
Tu slyším z dáli kroků cval,
drcení hradeb, valů, skal,
na horách ohně vytryskují,
slavnostní plameny země:
přichází Radost ke mně,
a před ní vichřice dují.
13
Aj, i mé setí uzrálo,
když dílo naše vyhrálo.
Nerostly planě moje štěpy.
Celá má životní víra
své plody zralé sbírá.
Ztiš, srdce, bouřlivé tepy!
Blahoslavená hodina!
Milenka jasná, jediná
jde vykoupit mne políbením,
člověka stvořit a vzklíčit,
lidství v něm lepší vztyčit
v slunečním planutí denním.
Jak nejvyšší se chvěji tón,
krev zpívá – jásá v nebesklon
jitřenka modrá – ptáci vzhůru!
Je mříže volna již letu
do slunných vůkol světů,
všem naroveň do azuru!
Či váháte? Vám zemdlel sval,
a strach vás před prostorem jal
a výškou? – Radost má mne drtí,
paradox citu a touhy,
třeslice stvol jsem pouhý,
a slast má rovna je smrti.
14
Století příští ve mně dnes
zemrou, kdybych dnů neunes.
Napni se, srdce moje, směle!
Dej sílu rameni, šíji!
Simeonovu slast žiji,
když spatřil Spasitele...
2. X. 1918.
15
NESMRTELNÍ.
Mou duší stínové šli šedí
pod rozkřídleným orlem v oblakaoblaka.
Neměl můj otaz odpovědi:
kdo zabije kdy muže vojáka?
Kdo proti síle panovačné
mocnější ještě sílu postaví
a v listy dějin psáti začne
lidskosti světlé hymnus jásavý?
Umlčí děla hrůzovlády,
broušené šavle navždy poláme,
bratrské lásky vydá řády,
v dech jeden spojí známé, neznámé.
Vy jste to, čacké děti v dáli
z chalup a dvorů českých, bratři mí,
kteří jste drtit pomáhali
saň krvavou svou vůlí olbřímí.
16
Tři strany světa slávy dílem,
východu, jihu, světlé Francie,
plníte jdouce za svým cílem,
vy, našich nesmrtelných legie!
Váš svatý prapor rudobílý
zlíbaný vlaje ke cti nejvyšší,
k nám, k nám – již čekáme tu chvíli –
vnést svobodu si z dáli pospíší.
Mám odpověď svou, v ní se chvěji,
pokorný zpěvák k štěstí zrozený,
a v poslední dny vaší epopejí
na věky věkův spasený.
5. XI. 1918.
17
ZPĚV NESMRTELNÝM.
Holofernovy vlády roku třetího,
kdy slávou jeho vojsk se otřásala země,
již nemohli jsme zažít smutku většího,
a propast hrůzy před námi se rozšklebila temně.
Slzy se draly nám do zraků,
snili jsme o blanickém zázraku,
rmut nešel s čela,
a srdce se chvěla:
na vás jsme myslili, u vás jsme byli
tam v jamách a děrách, na močále,
v sněhových propastech, v mrazné vichřici,
zda věrni jste nám jak my sobě stále
a věřící.
Až vprostřed úzkosti, jak v poledne
když nad slunce se mračno vyzvedne,
a slunce vzplane,
aj, slyšíme, že tu i tam,
jak pověsti se zmane,
v předpolí pekelných tlam
18
v šik shlukli se naši rozbivše závory,
svých barev přijali prapory
a jako bohové pomsty proti kletému bohu
vnesli je pod oblohu.
Ó, sokolíci, bratři, začali jsme žít
a znovu důvěřit.
Tichounce, hlava ke hlavě
v slidičů záplavě
se zraky lačně vznícenými do dáli
jsme za vámi se dívali.
Hromovou ranou tu přilétla zvěst,
že průlom odbila vaše pěst,
že světlá Paříž v nebezpečí
vám za výpomoc vděčí,
že labuť mořskou Calais
jste zaštítili proti zlobě neurvalé,
že tisíce dali jste těl,
by příklad váš na věky světu se skvěl,
a tisíce bílých duší
že táhlo k mračné tůni,
kde černoboh trůní,
a s trůnu srazilo ho, jak se sluší.
A pravil president věkům na poslech:
„Kdybych nebyl Francouz, chtěl bych býti Čech!“
19
Ó, sokolíci bratři, tenkrát jsme jásali,
jásali, plakali a vám žehnali.
Matička hlesla ustaraná jako stín:
„To jistě mezi nimi byl můj syn!“
A sivý oráč zíraje v dál:
„To jistě můj chlapec se dobře rval!“
A kvítkem kynouc milenka:
„Polibků tisíc mu, větérku, nes!“
Tam u vás byla naše myšlenka,
k vám zalétal tichý náš hles:
„Junáci, pomněte husitské slávy,
dějiny její obnovujete.
Padněte mrtvi, nebo stůjte zdrávi,
ale neucouvněte!“
Na výších šumavských tajíce dech
matičky stály, upiatý slech
k dálnému hřmění, jež horami chvělo
a něčeho slavného předzvěstí znělo.
Do dáli, k západu, jihu i východu
přes lesy, hory a přes vodu
tři křížky do vzduchu psaly,
avšak neplakaly.
20
Nás otroky a mstitele vás
duševní jednoty pojil svaz.
Vy v nás, my ve vás byli,
proto se nezachvěla vaše hruď,
proto vás nezalekla krve ruď,
proto jste zvítězili.
Tak slávy den se rozednil,
že jasno na tisíce mil,
jen temná propast černá
polyká Holoferna.
Doma nad vašimi voji
vlá již prapor vítězů,
v bratrstvo nás věrné pojí
růže místo řetězů.
Zkrásnite nám život všude
ctnostmi těch, již trpěli,
blaženo vám doma bude
po krvavé koupeli.
Mír! ó, sladký zvuku!
Do rozsluněných dní
z úst vašich nám zní.
K práci života zvedněme ruku
na polích, v dílnách, na salaších!
21
Na hrotech bodel vašich
radostnou nápovědí
bílé holubice sedí...
20. XII. 1918.
22
T. G. MASARYKOVI.
Když ranou kladiva jsi v mládí
kov hnětl ve tvar podkovy,
zda pomyslils, že rozbiješ jím
též otročiny okovy?
Že osud domoviny zkuješ
na troskách trůnů despotů?
Že dělná odvaha Tvá vzkřísí
ji polomrtvou k životu?
Ó, ano, snils to štěstí skvělé,
jež pro život Tě zaváže,
a věřils, jenom silná vůle
že onen zázrak dokáže.
Šels tvrdou cestou za ním, k němu,
tu propast, onde úskalí,
a v bludných lesích nezalekly
Tě lačné hlasy šakalí.
A třeba napříč proti proudu,
jinak než jiní na chvíli,
23
v pospol se slilo pochopené
za dobrem přec Tvé úsilí.
Sen Tvůj zrál věrně do ovoce,
a nezvrhla ho náhoda,
svět přesvědčils o svatém právu
katovaného národa.
Vtělil jsi sílu v paže vojů,
že vzpupné fronty drtily
a s Tebou jedno za Tvým kynem
svým vlastem štěstí dobyly.
Jak vítěz vrátil ses, a národ
se rozjásal Ti v ústrety
a v jasný trůn Tvůj proměnil se
již nad Prahou hrad zakletý.
Spojených barev plamen vlaje,
v něm všecky chmury rozváty,
a nejvýš ve větru se vzdouvá
Wilsonův prapor hvězdnatý.
Vítej nám doma, vládni v míru,
změň v bílý den tmu neslunnou,
buď Spravedlnost žezlem Tvojím
a Láska slavnou korunou.
21. XII. 1918.
24
JITŘNÍ ZVON.
Zpívá, zpívá jásaje
se všech věží přes kraje,
nikdy nezněl radostněji
od jesliček do báje.
Nikdy nezněl jeho hlas
stříbrně jak rajský vzkaz,
marně čekals kolik věků,
dnes však zní ti, byl už čas!
Dějů všech se účastní,
tmu a hrůzy projasní,
kdo je zlý, ho neuslyší,
a jen dobré obšťastní.
Spolu s ním dej v srdci svém
stejným zaznít hlaholem,
ke svobodě svatou láskou,
rájem bude celá zem.
25
KORUNĚ SVATOVÁCLAVSKÉ.
Z koruny Páně trn je vsazen
v tvém čele, zářný symbole,
ten nikdy, nikdy nebyl zrazen
v trpícím českém údole.
Trnovou cestu prostou kvítí
zřídka kdy radost osvěží,
je spravedlivo růže míti,
jež k trnu vždycky náleží.
Teď vlají, vichr bělorudý,
ty slavné růže toužené,
plno jich vzroste z každé hrudy
jak ohňového plamene.
Než kterou hlavu čekáš dlouze
pod sedmi klíči v komoře,
ta nepřijde již tvojí touze,
a vzdáš se touhy bez hoře.
26
Snad ruka tebe jen se dotkne
v nového řádu výraze,
a trn tvůj obrazně jen protkne
dlaň onu v slavné přísaze,
jak za fanfár a kotlů hřmění
na svatý kodex v Remeši
král přisliboval v rozechvění,
že proti vlasti nezhřeší.
Pak slavněji nám musí kvésti
květ lilií tvých spanilý,
až jednota nám vrátí k štěstí,
co věky v tebe vtělily.
24. XII. 1918.
27
JARNÍ.
Aj, aj,
chce zmládnout celý kraj,
nad blátem lidských duší
skřivánek hraje na šalmaj.
Aj, aj,
můžeš-li, také vzplaj
a jako prapor na věžičce
na jarním rozvětření vlaj!
Aj, aj,
jak bylo, vše je báj.
Hořkostí zalit jako zrno
k lepšímu lidství kveť a zraj!
28
RECEPCE.
Padla hermetická závěra,
uliční vzduch provanul branou,
volné slunce uhodilo do šera
zatichlého dvora ukrytého stranou
před zvědavostí města v podhradí.
Pohádkový palácík starého rodu,
obšťastněného lupem korunovaných zločinců,
zdivený pohled můj navnadí
krásou rafinovaných svodů.
Neviděn uprostřed ponížených kabřinců
vznosně přes město hledí
barokními okny, věžičky rudou mědí.
Sem nikdo nepronik, leda modré flirty
k přepychu nicnedělání.
Plebejské nevoní tu myrty,
však ozon po kosatcích v rozkvétání
zbyl ještě v sálech, rudožlutá pačuli
prušáckých voňavkářů, dodavatelů Vídně.
29
Ó, co se nakuli
zde piklů, bys zahynul bídně,
můj národe; pod křišťálovým svitem
zlatých lustrů kolikrát srazily se poháry,
když hořel kolkolem svět válečnými požáry,
když v Rusi zrazené koupení šakali
ohromnou frontu trhali,
a naše matičky plakaly.
Však hle! Zdali divů div se nestal?
germánský bůh Anglie nepotrestal,
jak pozývals ho s Kaisrem stokráte,
vzpupný aristokrate.
Zmizels, jak zmizeli jiní,
já, písničkář, v tvé stojím pohádkové síni,
na mramorovou bystu bíle svítící,
tvou bystu, gráfe, hledím, pohne-li se ruchem.
Usměvavá paní vyslancová pod ní s kyticí
růžového kvítí v náručí, hostitelka.
Společnost šumí, poklony a pozdravy.
Zahradou sluncem zalitou bzučí včelka
jarním vzduchem,
kaštan nad terasou rozsvítil se květy,
tvůj kaštan rozložitě stinný,
pod nímž pikniky jsi míval.
30
Tvůj kos tu zpívá, jako tobě zpíval
jarní svůj koncert jásavý.
V propadlý svět jdou nové světy,
a k vládě věcí dědic vchází jiný.
Pod kaštan vchází, slavně hudba hraje
nesmrtelnou naši a God save the King,
Anglie prapor nad tvou branou vlaje.
Pohárků drobných lesk a cink,
nazlátlé skořicové víno piji
na zdraví toho, čehos ty nečekal.
Zdvojenou radost v hloubi duše žiji –
– ó, co bys za to dal! –
v den zlatým sluncem rusý
a divím se, ó, gráfe ztracený,
žes nespad se stěny
a nerozbil se v kusy.
3. VI. 1919.
31
JE JASNO...
Je jasno, již se rozednilo,
zpěv jarní zvučí ze snětí,
nežli však bude květem bílo,
je dlužno ještě trpěti.
Hmyz možná ještě vzletí v mraku,
a křik se ozve havraní –
Buď ostražitých, bratře, zraků
a nedbej, když tě poraní.
Pod masky hleď, jak v černé sluji
tam planou oči zelené,
nevěř jim, bledou zradu kují,
a hruď měj jako z kamene.
Zlákat se nedej do ulice,
kde šalba křiků vyráží,
jak Psohlavec buď na vyhlídce
tu s věrností svou na stráži.
32
Je jasno, již se rozednilo
z půlnoční černé hodiny,
nežli však bude květem bílo,
čas vyzkouší své hrdiny.
33
PAVLÁČKA.
Má fantastickou pavláčku
můj dům,
je vystavěna z obláčků
mým snům.
S ní výhled do daleka
na pohádkový hrad,
a šumí pod ní řeka
z jezových vrat.
Osleplá okna na hradě
zřím rád
se osvětlovat po řadě
a plát.
Už bělmem nestraší mne,
tam život, život vjel,
chocholy vlají dýmné
v oblačnou běl.
Tam vítěz přijel zdaleka
sta mil
34
snít s kříže syna člověka,
by žil.
Sedmibolestná matka
má usměvavou tvář,
jeť bolest dnes tak sladká
a z temna zář.
Mám fantastickou pavláčku
jak skrýš,
z ní vidím v srdce chytráčků,
níž, níž,
do mozků myslitelům,
jak pod povrchem lhou,
na prsty stavitelům,
jak hbité jsou.
Do duší bratřím u pluhů
tu, tam,
u parních kladiv, soustruhů
a jam,
hlas jejich „já“ zní příliš
v jas dnů i v noční tmy.
Příteli, snad se mýlíš,
má zníti: „my“.
Že radostného veselí
pln kraj,
35
že s polí výzvy zazněly:
zraj, zraj!
že vítěz k hodům žití
tě v pospolnosti zve:
nemůžeš pochopiti
pro jáství své.
Úkosem okna blikají
zas tmou,
zlé stíny se k nim smýkají
a štvou.
Ztvrd jejich úsměv shůry
v tak sarkastický rys,
v ně tlukou šeré můry
a noční hmyz.
36
PRÁCI ČEST!
Kdysi jsme tak slýchávali,
ale svět se obrací,
na břiše kdes v chládku ležet
lépe se dnes vyplácí.
Bludně myslils, dvojnásobně
že teď napneš mozek, sval,
by sis prací na novině
bílou skývu vyoral.
S Prací, druhdy těšitelkou,
již se rozluč bez hoře,
k blahu země chytrost káže,
by ses oddal Lenoře.
Převlíkni se v novou mravnost,
neresonuj, člověče,
ten, jenž polní kvítí živí,
bažanta ti upeče.
20. II. 1919.
37
TĚŠÍNSKO.
Motto: Otwarł nam progi swe gościnne Czech!
Jest jedna tylko serdeczna zapłata,
ktorą na wieky Wam zachowa Lech,
to pamięć: że na swiecie zimnym całym
zaplakal czeski lew nad orlem białym!
V březnu 1915.
J. Kamienski.
Kolo dějin se otáčí,
tam Grunwald, onde Lešno,
narůstá cestou bodláčí
a v myslích není těšno.
Ó, našel Prahu včera Lech,
když prchal války hrůze,
byl milým hostem v srdci Čech,
ne k povraždění luze.
Teď podle srdce oplácí
se dávné shody setba.
Bratrská láska krvácí,
a místo ní zní kletba,
38
Diplomatika kurtizán
chce poslední mít slovo.
Co říká pán, co říká pán:
nie honorowo – zdrowo!
13. III. 1919.
39
NAD TĚŠÍNEM, POD TĚŠÍNEM....TĚŠÍNEM...
Opilí jsme rudým vínem
hejsasa se skáče,
nad Těšínem, pod Těšínem
historie pláče.
Na versaillském slavném hodu
samí dobří brati,
jenom že si svoji škodu
z našich kapes platí.
Legionář o berličce
nábřežím se vleče.
Bratře Čechu, co chceš více,
oplatky bůh peče!
40
PAŘÍŽI.
Vítěznou ruku jsem žhavě tisk...
Kreščacká šumí thuje.
Jde vítěz k domovu, jeho zisk
diplomat odvažuje,
tomu sucho, tomu vláha,
bez intriky rovnováha.
Husita na Baltu s útesu
zdvih se a k Tobě patří:
šliť jeho vnukové bez hlesu
za Tebe, každý za tři.
Teutský furor rozbit v kusy
na věky již zůstat musí.
Udatní jsou tady, čekají,
ti neumějí bloudit.
Spravedliví se jen hledají
zločince lidstva soudit,
netolstojsky zjevit síly
v osudové pro svět chvíli.
41
Studený diplomat počítá.
A srdce? Horce bije.
Což byla nadarmo prožita
světová tragedie?
Viď, že, věnci když se zdobíš,
zklamání nám nezpůsobíš!
10. IV. 1919.
42
SRDCE MLUVÍ.
Viktoru Dykovi.
Myslil jsem: dozpíváno,
čím srdce se mi chvělo život celý.
Noc přešla v slunné ráno,
a v lipách rozhučí se práce včelí.
Já vítěz, ujda smrti,
teutského draka zkrotím bohu roven,
a zatím – hněv zas v zubech drtí
ten, který miluje, ó, holý šovén!
Nebude konce pěvci,
s lyrou i zbraně smekni zase s háku,
dej zajet husitskému dřevci
do cifer spekulantů, do chytráků.
30. I. 19201920.
43
NÁVRAT.
Prvnímu pluku Mistra Jana Husi.
Jak šli jste s pohledy myslivými
sychravým, ponurým dnem,
kdy burácet mělo hlasy bouřlivými
vám v pozdrav celé město s jásotem,
co táhlo vaší duší, řekněte?
Vy, jimž vlál nad hlavami Husův kalich
na svatém praporu, vy požehnaní českých matek
vítězně jdoucí ze světových jatek
do volných vlastí z mrtvých vstalých,
co táhlo vaší duší, řekněte!
Co přišli jste vidět s touhou na líci,
zda sladkou volnost, za niž tekla vaše krev,
jas rána slunného, či ve víru pár plev
a třtiny větrem se klátící?
Smlouvání chytrácká a rudé hřebeny
germánských kohoutů a běs jejich plemenný!
44
Či změnil se klad práva v jeho zápor?
Co praví srdce vaše?
Cítím, kterak bijí,
zač krvácela, nesmí býti utopií.
Nejníže zdola líbám v duchu váš prapor.
Nesměl jsem jinak, stoje v zástupu
a cítě svou potupu,
zobjímat, bratři, vás, haluz nejtvrdšího kmene
z národa vyrostlou v údiv světu,
přeslavnou větev nejbělejších květů,
vás, bratry nejdražší a stejnojmenné.
Tak šedivý sokol vítá vaše mládí.
Jen chvilka klamu, prohlédnete,
neb láska slučuje a nerozvádí,
a vy, vy s láskou domů jdete
a bezmezí lásku naleznete.
Do písku hlubokého vsákne krůpěj vodní,
tu krůpěj, onde druhá, zmizí mořská síla.
Tak proudové se zeslabují škodní,
by rozděleni prosti byli díla.
Než ve vašich srdcích burácí to moře
lásky a hoře,
jež vůle splnění a soudu rozbouřila.
45
Železným pochodem, až vlast se chvěje, jdete,
ó, vy se nevsáknete.
Váš zrak bude jak meč a hlas váš jako rána,
jež v statisíce ozvěn bude rozehrána:
Jsme národ, mající hrdost svou a práva svá,
či tlupa bezhlasá a bezbarvá?
Přišli jste soudit slabochy a zrádce,
ó, bratři sokolíci, dosti bude práce.
V dny číhající rudé mátohy
zde stůjte, pušku u nohy.
15. II. 1920.
46
MRTVÍ MLUVÍ.
Dobojován boj. Žnec krvavý
odložil kosu. Křížek u hlavy
v travnatých rovech tiše dřímají
tisíce těch, kteří se nevracejí.
Březové háje nad nimi šoumají,
a naše vzpomínky k nim spějí.
Tři sta let ruce v okovech
sen o svobodě snily.
Tři sta let v porobě se hryzl Čech,
abyste Vy ho vykoupili.
Ó, synáčkové, bratři, Vy tam v dálavách
nezapomenutelni nám spíte,
a vlast Vám ozývá se v snách
osvobozenou písní. Vaše sny jsou jasné,
blaničtí rekové, nad nimiž svět žasne!
Co nejvyšší a nejsvětější od věků
je dáno v srdce člověku,
to zavedlo Vás za vítězstvím v dál:
47
láska k rodu, k domovině, svatý ideál.
A nad hlavami jako plamen vlál
Vám bělorudý prapor pod bouřnými mraky,
patříce naň zhasly Vaše zraky.
Věřiti v právo boje
a vyhrát jej, v tom štěstí máte svoje.
Vám sláva zbyla pro budoucí věky jako pohádka
a nám tu, pro něž umřeli jste, věčná památka.
Vesničky není kolem kol,
kde by pro někoho z Vás srdce nejímal bol:
Hospodář syna želí, měl ho jediného,
matička ovzdychává hocha svého,
a milenka věneček z polního kvítí
věsí na svatý obrázek
za toho, jenž pro ni přestal žíti.
Vzpomínky naše, věčný závazek,
tam k Vám jdou nad neznámé rovy,
že pamatujem, ať Vám poví.
V žulu a v mramor Vaše jména ryjem,
pomníky budujem,
lipové věnce Vám vijem
a mramor vavříny lemujem.
Z mrtvé ruky Vaší my živí přejímáme prapor Váš,
jak vedl VásVás, i nám se k štěstí rozvlaje.
Praporu Vašemu my věrnou dáme stráž,
v tom Vaše pravá pocta je.
48
Smrt Vaše jako pečeť na pergamenu:
Věříme v ctnost občanskou, v povinnost k sobě,
v nejpohnutější době
k bratrské lásce jako k pramenu
nového života jdem.
Jsme svobodný národ a jím zůstanem.
Vyplejem plevel, jenž tak bujně vzrost,
rozšlapem housenky,
zas musí u nás ceny nabýt ctnost,
nejen na papíře v denní půtku,
ale v činech, v pravdě, v skutku,
a lidé poctivé myšlenky.
U památky Vaší, hrdinové,
slibujem, že chceme žití lepší, nové,
Havlíčkovo češství, Riegrovu čistotu
a tak nový základ dáti zkaženému životu.
Za ideál jste padli, jak Vás vedl cit,
my za ideál zase chceme žít
v práci, v šetrném, nesobeckém úsilí,
z prachu nízkosti se vznést
a hodnotou zas učiniti čest.
Kde krvaví ženci kosili,
tam vonný kvítek zkvétej spanilý,
buď konec mravní bídy, konec buď!
Dobrý dobrého hledej,
k němu se druž
a dobru služ,
49
lakotným na pospasy vlast svou nedej!
Chtíč odlože, člověka v sobě každý vzbuď!
Cizincům nevěřnevěř, vůči zradám bdělý,
co všecky sdružuje, to hledej, ne co dělí,
řekneš-li strana, buď to národ celý!
Nad padlých Husitů hroby
povstaňtepovstaňte, Husité nové dobydoby,
ke kráse života, k jednotě, k české věrnosti,
k čestných poctivců hrdosti!
Prapor Váš čela nám ovíjej
a dobrý duch národa nám k tomu zdaru dej!
Planá n. L. 20. VIII. 1920.
50
OZVĚNA.
Nevzali jsme s sebou nic,
po všem veta,
jen bibli Kralickou,
Labyrint světa.
Z pomezí české země
tu píseň žalná doléhá ke mně,
má zvláštní přízvuk dnes.
Tam stojí a pláčí a se ohlédají
zpět po domovském kraji
ti, které vyštval z něho nepřátelský běs.
Mha leží na lesích, a v údolu
vesničky jedva oddychují.
Vyhnancův oči pálí,
k západu hledí, v rudém plápolu
kde černé mraky plují
a tonou v dáli.
Tam na rovině pod horami v mhách
spí Praha. Habsburský kat krvavý
svůj meč až pod oblohu vztáh
a vyhnancům jím kyne v pozdravy...
Má zvláštní přízvuk dnes ta píseň zoufalá...
51
Staletí přešla, víra žila v nich
a láska doufala.
Žil pracit v rodech a potomcích,
že přijde den, ó, přijde den!
Jsou stará proroctví již vyplněna,
a v jásot proměnil se sten –
Ó, rci, proč stojíš zamyšlen,
ty, dědic nejžádanějšího věna?
Zda měříš a srovnáváš
svou lásku i pokoru
s tou tam, již rozžeh bez vzdoru
Učitel lidstva jako budoucnosti stráž?
Rudého kata zabils, konec zlobě,
a vláda věcí tvých je ve tvé ruce,
než nový nepřítel tu a je v tobě,
a sobě sám jsi škůdce.
Proč? Vyhnals lásku, jsi jí chud,
a jara nekvetou ti,
v duších se líhne rmut,
neb ztratils berlu na životní pouti.
Zášť bratra proti bratru vyšlehá,
v radosti nebéřeš ni dnů, ni dějů.
Je studená tvá říš.
Kdo nepodlehl, podléhá.
Růžové paloučky ti vzrostly do omějů –
Což nevidíš
52
a nepřemítáš v čas ten,
proč nejsi, nejsi šťasten?
Na staré grunty minulosti
je dlužno klásti nové ctnosti,
hnát mramorové sloupy z jam
a stavět, stavět v sobě nový chrám
pro božstva těch, již věrně oddáni
šli do exilů vyhnáni.
Prorvi se, prorvi z osudových sítí,
pojď, bratře milý, uč se moudrým býti!
15. XI. 1920.
53
KLEPADLO.
Je staré šeré zákoutí,
tam zpívají jen kohouti,
tam gotické klepadlo visí.
Kdo ťukal jím „otevřte!“ kdysi?
Kov zrezivělý pozvedám,
ťuk, ťuk, zda slyšíte vy tam!
Nic nehne se za vrátní temnou,
a není, kdo mluvil by se mnoumnou.
Ó, vím, kam vede klenutí,
a vzpomínka mne přinutí
si vykouzlit obrázek živý:
Hle, krvavý jezdec tu divý
od Bílé hory, krev a prach,
a na klepadlo bouřně sáh.
Buch, buch... je teď skončiti kvasy.
Kdo prohrál, jen útěk ho spasí!
54
A rozlítly se vrátně v ráz.
Král prvý, za ním králka záz –
zní tepoty podkov a klení...
Tou chodbou se království smění. –
Stín vidím šeré postavy,
zas číhá jezdec krvavý,
by klepadlo popadl k ráně
a na poplach udeřil v bráně.
Zlo vrací se, jest mnoho cest
pro lačnost lupu, klam a lest.
Jen jediný prostředek k štěstí:
klepadlo k srdci musí vésti
pro ruce těch, jež deptal pych,
pro život znovuzrozených,
pro snažení včelího úle
a pro slovo jednotné vůle.
55
AMEN, TAK BÓH DAJ!
Jho dvojí, stejně tvrdé, nás tu hnětlo
ve stínu Bílé hory zdávna.
Tělem i duchem zotročeni
jsme zapomněli píti boží světlo
Kristových zaslíbení,
jak Husova je znala matka slavná,
jak Jiřík, husitský král,
s papežem o ně mečem hrál.
V otroctví u ztuchlé rýže
jsme sedali níž a níže
hladovějící po uznání pánů,
a jenom básník se nám hořce smál.
Dnes jedno jho padlo, volnou bránu
ke správě máme vlastí svobodných,
ale jho druhé vězí
ještě dál na vítězi,
jho mrzčejší všech potup zlých.
Řím smrtelný nepřítel nám vždycky byl,
Řím a Němec, – tento padl, Řím však zbylzbyl.
56
Za muka a popel Kostnického světce,
za rozprášené bratry do všech stran,
za jejich utrpení
a ponížení,
za život otrokářské klece,
za pošlapané lidství, plné ran,
my s Římem súčtovati jdem
a my s ním súčtujem.
Nic zraků našich nemámí,
my víme, národ za námi.
Svobodni teprv tenkrát v pravdě budem,
až římských okovů se zbudem.
Mocnost svou i náš lid
je nutno od mocnosti Říma oddělit.
Proti pozemským bohům zlatem okoruněným,
kdy věčný bůh trpěl s věncem trněným,
je nutno očištěné lidství postavit.
Znepokojené nitro nutno pravdou ztišit
a mravní život zvýšit.
Revoluci států, jíž se zhostily
korunovaného násilí,
my revolucí ducha, která také pouta láme,
konečně dokonáme.
Už byly časy, kdy národ ze všech sil
s černým Římem zápasil,
kdy zlatý kalich do daleka svítě
stál jako symbol na týnském štítě.
57
Oddaná, věrná srdce pravdě boží,
zas doba volá vás! Jsou cesty plné hloží,
zas klatby z Vatikánu nad kraji
nám jako černí ptáci lítají.
Zas fialoví biskupové v jejich službách
šlapati budou po našich tužbách
za očistu niter,
za život opravdový z prázdných liter,
za jazyk mateřský, by od oltáře zněl
a věřícím se v srdcích sladce chvěl.
Nunciové zlatem ověšení
v pokorném poklonění
zas kolem nejmocnějších budou brousit
své vlečky a právo i pravdu rdousit.
Sbor Páně ideu čistou nese
a nelekne se:
Slovanstvu vstříc šine bratrské paže,
neb co víra spojí, nikdo nerozváže.
Přes římské kletby v pravý čas
jednota víry sdruží nás,
Slovanstvo silné. Co se nezdařilo dosud,
my přemůžeme osud!
Skvíti se budou vytrvalí v časích obrody
a bez všech přítěží
jako jiskry vítězné trním poběží.
Soudit budou lidi a vládnout národy
58
s oružím proti každé ráně,
a vůdcem jejich bude zákon Pravdy Páně. –
Matičku Husovu slyším v duchu,
jak synka žehná, an šel v širý kraj:
Amen, tak Bóh daj!
14. I. 1921.
59
MÍR BOŽÍ.
Čs. červenému kříži ke dnům bratrství a pokoje.
V otrávené národy jak blínovými květy
hříchy válečné pohromy
zaléhá hlas tisíciletý,
obnovený pro usnulá svědomí:
Vzdejte se lásce!
Máte horečkou zlata zanícený zrak,
chtivosti praporec na nejvyšší hlásce
jste rozvinuli pod oblak.
Ve dne i v noci bděle
nepřítel hlídá nepřítele.
V studená srdce jak zasněžená krajina,
čišící ledovými kouty,
otrocké hmoty sevřená pouty,
vát jarní větérek začíná
a ledy kruší.
Vzdejte se lásce a jedinou stvořte duši!
Ne na dny, na čas příkazu,
než na krásnou budoucnost a věčnou
fialkám dejte kvést na lazu
a zahoďte zbraň sečnou!
60
Slyšíte sladký hlas, an velí:
Vzdejte se lásce!
Jest lidství vaše v sázce,
neuslyšíte-li.
Z temných podzemí na světlo ven,
zazněte kladiva práce, ne zkázy,
svornými rázy!
Noc přešla, je bílý den.
Radlice stříbrně na slunci plaňte,
pro čistá zrna matičku raňte!
A pera ze žluči rozdrťte v prach
pro krásné závody nových snah!
Vzdejte se lásce!
Po zkouškách bolesti, smutků a běd
je plno kvítí na každé hrázce,
a jarní nadějí svítí svět,
neb jde již nový člověk povznesený,
pravé ceny.
Vzdejte se lásce!
15. III. 19211921.
61
VZÝVÁNÍ MOCNOSTI.
Věčný duchu mé země,
který tvořils generace z dávnověku
až sem ke mně
jak širokou řeku,
aby ses projevil ve mně,
vzývám tě jako sílu, jíž jsem živ,
byl jsem živ a budu.
Vykvetl jsi světu na podiv
nad mé vlasti půdu
vrcholy nejvyššími. Ó, znám jejich jména.
Na obzoru našem nad oblaky čnějí
ozářena
a sama záříce slunečněji.
S tmou a nebytím v zápase zlém
věnců dobyla si
a tak na vše časy
přesvata jsou v srdci mém,mém.
62
Věčný duchu, tys byl s nimi vždycky
v horkých zkouškách ctnosti,
odvraceje od nich nehodný los lidský
morální ubohosti.
Málo jest jenom člověkem být,
lidství své tebou chci zmnožit,
češství své nésti jak vědomý cit
a tak život svůj zdvojeně prožít.
Po hrobech rodu mého
zapadlého
nepůjdou potom věky s dumou tesknou,
nebude arkonských ruin, v trudné chvíli
ani nad Vinetou básník nezakvílí.
Budu zde jako jarní háj,
v němž se zdroje lesknou
v obrozený kraj,
procitlé ze staleté zimy,
s větvemi mízou nalitými,
s kvítím obnovovaným a skvělý
zlatým snoubením se v opojení
a hučící sladkou prací včelí.
Zapomenout tebe, věčný duchu pokolení,
poušť jsem písečná a jednotvárná,
v níž květu nenínení,
leda jen suchost žárná,
63
šedý hmyz lidský v šedém množství,
jenž prohrál své božství.
Mladé srdce šinu ti vstříc,
naplň je jako číši,
ať silou tvou věčnou tepajíc
milencem je čistých výší
nad bláty nízkostí, červíků plazením,
nad zvířátek hemzením.
Musím více být nežli člen davu,
výš nésti nad úroveň světa hlavu,
dál vidětividěti, až v lidských duší vnitřekvnitřek,
a dřív než jiní chytit zítřek.
Musím víc soudit podlost, bídáctví a lest
a nade vše bělejší míti čest.
Musím víc nenávidět zlobu
černých duší a pikle jejich podsvětné,
a nad vše milovat svou volnost až k hrobu
v síle odvetné.
Pak boháč budu a šťasten proto, že tu jsem,
že žije se mnou, ve mně rod můj a má zem.
18. IV. 1922.
64
SRDCE NÁRODA.
Tisícletým tepotem biji,
tisícletým životem žiji,
nic mne nezabilo, z krve potopy
jsem promluvilo do osudu.
Bylo jsem kdysi srdcem Evropy
a zase jím budu.
Utrpením, jež konce nemělo,
jsem trpělo,
a ty, jehož nepřítel pravdy neopil,
poslouchej, abys pochopil.
Z ňader bílého boha v jitřní světlo
jako bílý holoubek jsem vzlétlo,
mé zítřky v jasné dálce modravé
nebyly hroby krvavé.
Nejvyšší lidství jak posvátné heslo
a právo k němu, k duší obrodě
jsem v sobě neslo
tužbou po lidské svobodě.
65
Bratrsky hovoříc s věcmi všemi
pluh dalo jsem zemi,
by rajsky byla kvetoucí,
svět zkrásnit prací má vůle
a snaha horoucí.
Tiché jsem stavělo úle
pod lipovým květem vonným sladce
do kruciát vražedného panstva.
Vzrostlo jsem nejvýš ze Slovanstva
v nejedné pohorské chatce
i za vichřice lednové.
Ó, bloude, nerozuměls mému slovu,
měls lázně pro ně ohňové
a pro svou vládu mstících kovů
vždy nabroušené břity
a jezuity.
Od boží pravdy v odpadlictví
nepoznals, co je lidství.
Já věrno z hrudi mučedníků
jsem do dědiců vešlo s důvěrou,
že kdysi celé vlasti k díku
vítězné vavříny své seberou.
Tak z chvíle zoufalosti temné
má síla zrodila se ze mne,
jež ničeho se neleká
66
pro právo člověka.
Z tisíce srdcí stejných se mnou v tepu
na povýšeném rozkvetl nám štěpu
v konečný zápas lítý
květ reality.
Já to bylo, jež nezmdlévajíc planě
jsem v jedno semklo věrných dlaně
a bratrství paží pro společné dílo
v bratrství srdcí proměnilo.
Přes hory a přes moře
po všem světa prostoře
já to bylo,
jež jsem zvítězilo.
A já tvůj stavím dům
nad špatné evangelium,
že vše jest síla s pychem dravým,
ne, vše jest láska, tobě pravím.
A nemáš-li mne v sobě, občane,
této chvíle želané,
a nebiju-li do tvých žil,
jsi mrtev dříve, než ses narodil.
Zemru-li v tobě, na skále jsi sémě,
a v tobě zemře moje země.
Nepřítel vezme ji, věc truchlivou,
a sebou oživí ji neživou.
67
Potácíš-li se v bouří závanu
jak třtina se strany na stranu,
zbělejí v poušti tvoje kosti
ke kletbě budoucnosti.
Však, bratře, věz,
co tobě pravím silno dnes:
Tisícletým tepotem biji,
tisícletým životem žiji,
nic mne nezabilo, z krve potopy
jsem promluvilo do osudu,
bylo jsem kdysi srdcem Evropy
a zase jím duchem pravdy budu.
1922.
68
KRYSY.
Občane, postůj, když se ptáš
a hlavou k hlavě potřásáš.
Je tu tam ještě v koutech puchu,
je tu tam ještě málo vzduchu,
a v sálech pod starou podlahou
to ještě habsburské krysy jsou.
Máš kostrbaté ulice
a dynastické tradice,
v komorách, spížích ještě plíseň,
pištěním přerývanou píseň:
to v sálech pod starou podlahou
ještě ty habsburské krysy jsou.
Kolkolem, všude k pomezí
s pastmi se přičiň, železy,
zotvírej okna, nasyp jedů
na starých hříchů starou bědu,
když v sálech pod starou podlahou
ještě ty habsburské krysy jsou.
69
Hospodář bdělý v domě svém
každý pak zmládle okřejem,
okna se lesknou v slunném plání,
a v srdcích jarní radování,
když v sálech pod starou podlahou
habsburské krysy již mrtvy jsou.
70
ZPYTUJME LEDVÍ SVÁ...
Dru A. G. Masarykové.
Zpytujme ledví svá jen chvíli,
když boží mír má vlastmi rozkvésti.
Je v srdcích našich dosti síly,
by pohynulo zlo a neřesti?
Jsou zraky naše jasny vůlí
vstříc sobě po bratrsku pohledět,
a nezůstati cesty v půli,
chcem-li se k hodům obrození sjet?
Od muže k muži shora, zdola,
na všecky strany stejným příkazem
hlas polední svou výzvu volá –
zda srdcem svým jej všichni slyšet chcem?
Jak poctivě je myšlen k štěstí,
zda stejně tak nám v srdce zapadá,
zda není jenom fantastickou zvěstí,
jen pro pozměnu chvíle nálada!
71
Zpytujme ledví svá a chtějme
kvetením čistým sebe vyvýšit,
jež nízkost mlhy s čel nám sejme
a rozsvítí nám slunných výšin třpyt.
Pohleďme zpět: za rzivou mříží
otrocká pouta my tam na rukou
svou ztuchlou přežvykujem rýži
a skuhřem mrtvou kletbu bezzvukou.
Pohleďme vpřed, ó, jaká změna!
Chápejme přec, je zázrak ztělesněn.
Čím splatit to, je v nás ta cena,
an životem se stal náš dlouhý sen.
Mír v srdcích, různé cesty v jednu,
z tmy k lidství vysokému ze všech sil!
Kdo nechce, ať si zhyne v bědnu,
když neumí, by na slunečnu žil.
Mír v srdcích! Nedbajíce škůdce,
druh druhu vzájemně se zasvětí.
Jen vedle sebe ruku v ruce
musíme k vykoupení kráčeti.
15. IV. 1923.
72
MAGNETOVÁ HORA.
Za třetí řekou, přes niž z východu přešli,
aj, hora strmí, zvon čedičový,
za vojvodou v stín její vešli
a k bohům modlili se děkovnými slovy.
Zde půda vlasti na budoucí věk
přijala první polibek,
a obětiště věčným bohům vzplálo.
Tajemným určením se vše to dálo,
zde hora v děje lidu zasáhla
a, aby národem byl, jej k sobě přitáhla.
Tisíciletí bývalosti mlnem
ji obetkává
jak z nitra se proudící láva.
Svatý je kraj vůkol na zlatém slunci plném
i v stínu chmur.
Svatá je země, role, les i dvůr.
A nahoře na kamenném prahu
vítězný památník se bělá z dávna nad krajem
vytyčen v počest boží, na výstrahu vrahu.
Můžem-li zapomenout, prohrajem
73
vítězství nejslavnější, krví vykoupené
a řádem vyšším usouzené.
Nevěrných hora nepřitáhne,
těm zprahlých srdcí nezavláhne
jak úhor pustý,
a ač hora mluví tisíci ústy,
jim něma jest a chmurna v slunné zoři
a reků nevytvoří.
„Od nevěrných svět se odvrací,
a ty, můj bratře, nejsi ještě po práci –“
jak hukot vichřice to duní ve výši
a běda, běda, kteří neslyší!
Chtěl bych s hory vidět jako v dávnověku
jít zástupy a rody přes tu třetí řeku
se čtyř stran světa až tam z Podtatry
a horu obklopit a na ní žertvu spálit
pro bohy národa a pro sebe, pro bratrybratry.
Byl by to rudý býk, jenž mezi zlými
by vykrmen byl. Šly by z vatry dýmy
a v modrém blankytu se ztrácely,
myšlenky zla a mrzké žádosti
se rozplynuly v tichosti.
Hlasy tisíců by jásotem zazněly,
a ústa tisíců zas půdu, aby šťastna byla,
by po druhé za tisíc let políbila.
74
Sbor bohů a duchů strážných všech,
jejichž těla tlejí na zvěnčených hřbitovech
i v rovech neznámých jak bohatýři
kdes na Sibiři,
přišel by na horu, a jako vlasti rozdali
svou lásku, práci, krev i činy,
jak hostie zde by se znova dávali
pro mužnost srdcí, štěstí rodů
a pro nezdolnost tvrdou za svobodu.
Zasvítila by zrcadla vod odrazem,
zadýchly novými vůněmi lesy a pole,
rozezpívala se ptactvem celá zem,
zazelenaly se skály holé,
neboť zapomenuty by byly zloby,
a Požehnáním dílo rozkvetlo by.
Uprostřed Evropy horo magnetová,
stražisko vlasti, slávy, ctnosti!
Přitažlivá, sdružující, očistná, poříjnová!
Mamu a nelásky svět zprosti!
A národ v jeden věrný, pracující voj,
ty, magnetová horo srdcí našich, spoj!
12. Vll. 1923.
75
ŽIŽKOVA LEBKA.
Vzpomínám na ni, kterak zírá
věčnosti zrakem ve tvář nám.
Kde husitská je čest a víra,
jež ona vznesla k výsotám?
Kde myšlenka, jež za tím čelem
hořela čistým plamenem,
zda v dnešním žití zbídačelém
si někdy na ni vzpomenem?
Kde bratrství je jednotící
pod svatý prapor společný?
Kde slavná síla vítězící
a češství zákon bezpečný?
Rděme se, vnuci, před tím hledem,
v němž výčitka je mrazivá,
že božstvo své ctít nedovedem,
jež Volností se nazývá.
76
V stín očních důlků zírám lebce,
jak chtěl bych z věčna útěchu.
Kostlivá čelist cosi šepce
nám v pohrdavém úsměchu.
Kdo slyší a kdo porozumí!
Chce zákon vlasti v sporu zlém
zjitřenou vřavu, tmu a rumy?
Ne, slunce síly v srdci tvém!
1923.
77
PRAVDA VÍTĚZNÁ.
Svaté památce Mistra Jana Husa.
Když minulost svou historii psala
plamenem hranice tam u Bodamu,
již tenkrát světlou ideou se stala
osobnost člověka, jenž čelil klamu.
A Pravda vítězná šla odtud věky,
šla světem jako panovnice vzácná...
Byl dotek její laskavý a měkký,
a srdce pod ním rostla nebojácná.
Dala nám svobodu a život nový
a v slunné jitro proměnila západ,
jakými tys však uvítal ji slovy
a zda, jsa volný, dovedeš ji chápat?
Ó, bratře, zamysli se v jasném svátku,
zdas nezeslábl v dobré české víře,
78
zda rovným činem splatils jí svou splátku
a ne jen planým slovem na papíře.
Plameny žehnou, jako žehly kdysi,
a věčná bolest nechce přeboleti,
meč úkladu ti nad temenem visí,
a lhostejně kol chodí tvoje děti.
Dva hlasy prou se: Hus – Řím v denní půtce,
a hořkne čistá radost, v srdcích mrazí,
pro samé vůdce nedbáš Pravdy Vůdce
a nechápeš, že život tvůj má kazy.
A měl bys hořet žárem jak ta vatra,
a měl bys bránit Pravdu celou duší,
a měl bys láskou hřáti bratr bratra
a měl bys rozbít, co ji ve svár kruší.
A měl bys hlásat Pravdu přímým čelem,
ne chytře přistírat jak starou veteš.
Půl volnosti sic učinil jsi tělem,
než pro druhou půl planým květem kveteš.
Och, bratře, pomni! Co ti chybí k výši!
ohňovou lázní projít, doříc’ větu,
bys čistý život našel ve své říši
a pravým lidstvím postavil se k světu.
79
Sic nadarmo vlast čeká na svou slávu,
jsouc v pospas cizí, nepřátelské láje.
Sám nezocelíš-li se ve svém právu,
žalostně zhyneš na pokraji ráje.
6. VII. 1923.
80
VOJÁKŮM REPUBLIKY.
Generálu Gajdovi.
Ponížen již jest věčný nepřítel,
jenž tisíc let zde nad kořistí bděl,
jsme prosti jeho. Zdráva
je naše vlast v triumfu práva.
Dnes v zápase svém odvěkém
již máme, člověka co činí člověkem.
Vy, rytířové nejsvětější svátosti,
Svobody národa, stojíte pohotovi
ji bránit, kdyby měl nastat útisk nový.
Hle, vaše zraky svítí radostí,
a svatý prapor, Svobody zástava,
vám nad hlavami povlává.
Čest jemu! Všech ctí největší!
A národ i vlast budou v bezpečí!
Stojícím v rotách pod ním pospolu
vám uloženo víc než druhdy úkolů:
81
ne již despotům a zlatem ověšeným jejich panákům
krev vaše platí, platí zemi,
cti její, štěstí jejímu a práce její zázrakům,
národu patří s jeho rody všemi,
jež posloupně se rozžijí,
patří demokracii.
Sláva podala vavřín vašim předchůdcům,
váš vavřín jest zas zlobě bránit
a lstně předeným zlům.
Stráž vaše na Labi a Dunaji je v celém obvodu
i stráží odjařmených národů,
vlast chráníce i je budete chránit.
Je širší vaše povolání.
Nejen zdravým svalem, smělou odvahou
svým povinnostem sloužit,
vám, vojáci, je s celou duší svou
a v usilovném odhodlání
po krásném lidství toužit
a dosíci ho srdcem, které ví,
že metou nejvyšší je láska, bratrství.
Jeť zákon: v blízkost promění se dálka,
věčný nepřítel kde byl, tam přestat musí.
Po vědění hladem,
práce svaté kladem
lze zvítězit a nežít život kusý,
82
tak jenom navždy zabije se Válka.
A Válka, jež vždy znovu procitá,
musí, musí být navždy zabita.
Vidím vás s polí jít a z horských chat,
ze šachet, z dílen, z černých jam,
z rudých ohni a litinou hutních tlam
na prapor lidství přisahat.
Vidím vaše řady jarých zraků,
vidím letce vaše svištět v mraku,
lev bílý žije, díky vám!
Radost jak živý plamen v srdci mám.
A čím víc naši jste ve lví říši,
i my tím jsme vám bližší,
a ten se bolehlavem opil,
kdo, proč tu jste, by nepochopil.
Nechť zní vaše písně, naše v celém kraji
se radostně k nim přidruží,
prapory vaše vesele ať vlají,
a z vašich stop kveť vlast nám do růží!
25. VIII. 1923.
83
VLAJKA.
Jak plamen, jako bájný ohnivák
nad hradem vlaje v mrak.
Šípková Růženka, moje milá,
konečně se tam probudila,
má modráčkový zrak.
Branami projíždějí rejtaři
a chvíle nemaří
pozdravit královnu: sláva, sláva!
Nejvyšší číšník povel dává
vrchnímu kuchaři.
Na věži lvíček, zvyklý strmět v klid,
nemůže pochopit,
dvojchvostem švihá, když blíže plují
krkavci černí z černých slují
sem v denní jas a třpyt.
Jak plamen, kterým všecek národ zhřát,
vidím tam vlajku vlát,
84
Šípková Růženka, moje milá,
si svatbu vystrojila.
Já zpívám na ní rád.
Veselá hudba na nádvoří hrá,
pryč utrpení zlá.
Skřečí jen divoce povýš dvorů
ti černí ptáci plní vzdoru
zlou vzpomínku: krá, krá!
Jak živý plamen, když jej rozváli
vichrové do dáli,
nad hradem vlajka. Ó, nechoď blíže,
zlá ruko, sic tě plamen zhrýže
a k smrti popálí!
85
OBSAH:
Str.
Písnička5
Velká doba7
Tanec jepic9
Chvíle10
Sesaďte boha12
Radost13
Nesmrtelní16
Zpěv nesmrtelným18
T. G. Masarykovi23
Jitřní zvon25
Koruně svatováclavské26
Jarní28
Recepce29
Je jasno32
Pavláčka34
Práci čest!37
Těšínsko38
Nad Těšínem, pod Těšínem40
Paříži41
Srdce mluví43
Návrat44
Mrtví mluví47
Ozvěna51
Klepadlo54
[87]
Str.
Amen, tak Bóh daj!56
Mír boží60
Vzývání mocnosti62
Srdce národa65
Krysy69
Zpytujme ledví svá71
Magnetová hora73
Žižkova lebka76
Pravda vítězná78
Vojákům republiky81
Vlajka84
E: jf; 2002
[88]