ZPĚV NESMRTELNÝM.
Holofernovy vlády roku třetího,
kdy slávou jeho vojsk se otřásala země,
již nemohli jsme zažít smutku většího,
a propast hrůzy před námi se rozšklebila temně.
Slzy se draly nám do zraků,
snili jsme o blanickém zázraku,
rmut nešel s čela,
a srdce se chvěla:
na vás jsme myslili, u vás jsme byli
tam v jamách a děrách, na močále,
v sněhových propastech, v mrazné vichřici,
zda věrni jste nám jak my sobě stále
a věřící.
Až vprostřed úzkosti, jak v poledne
když nad slunce se mračno vyzvedne,
a slunce vzplane,
aj, slyšíme, že tu i tam,
jak pověsti se zmane,
v předpolí pekelných tlam
18
v šik shlukli se naši rozbivše závory,
svých barev přijali prapory
a jako bohové pomsty proti kletému bohu
vnesli je pod oblohu.
Ó, sokolíci, bratři, začali jsme žít
a znovu důvěřit.
Tichounce, hlava ke hlavě
v slidičů záplavě
se zraky lačně vznícenými do dáli
jsme za vámi se dívali.
Hromovou ranou tu přilétla zvěst,
že průlom odbila vaše pěst,
že světlá Paříž v nebezpečí
vám za výpomoc vděčí,
že labuť mořskou Calais
jste zaštítili proti zlobě neurvalé,
že tisíce dali jste těl,
by příklad váš na věky světu se skvěl,
a tisíce bílých duší
že táhlo k mračné tůni,
kde černoboh trůní,
a s trůnu srazilo ho, jak se sluší.
A pravil president věkům na poslech:
„Kdybych nebyl Francouz, chtěl bych býti Čech!“
19
Ó, sokolíci bratři, tenkrát jsme jásali,
jásali, plakali a vám žehnali.
Matička hlesla ustaraná jako stín:
„To jistě mezi nimi byl můj syn!“
A sivý oráč zíraje v dál:
„To jistě můj chlapec se dobře rval!“
A kvítkem kynouc milenka:
„Polibků tisíc mu, větérku, nes!“
Tam u vás byla naše myšlenka,
k vám zalétal tichý náš hles:
„Junáci, pomněte husitské slávy,
dějiny její obnovujete.
Padněte mrtvi, nebo stůjte zdrávi,
ale neucouvněte!“
Na výších šumavských tajíce dech
matičky stály, upiatý slech
k dálnému hřmění, jež horami chvělo
a něčeho slavného předzvěstí znělo.
Do dáli, k západu, jihu i východu
přes lesy, hory a přes vodu
tři křížky do vzduchu psaly,
avšak neplakaly.
20
Nás otroky a mstitele vás
duševní jednoty pojil svaz.
Vy v nás, my ve vás byli,
proto se nezachvěla vaše hruď,
proto vás nezalekla krve ruď,
proto jste zvítězili.
Tak slávy den se rozednil,
že jasno na tisíce mil,
jen temná propast černá
polyká Holoferna.
Doma nad vašimi voji
vlá již prapor vítězů,
v bratrstvo nás věrné pojí
růže místo řetězů.
Zkrásnite nám život všude
ctnostmi těch, již trpěli,
blaženo vám doma bude
po krvavé koupeli.
Mír! ó, sladký zvuku!
Do rozsluněných dní
z úst vašich nám zní.
K práci života zvedněme ruku
na polích, v dílnách, na salaších!
21
Na hrotech bodel vašich
radostnou nápovědí
bílé holubice sedí...
20. XII. 1918.
22