OZVĚNA.

OZVĚNA.
Nevzali jsme s sebou nic, po všem veta, jen bibli Kralickou, Labyrint světa.
Z pomezí české země tu píseň žalná doléhá ke mně, má zvláštní přízvuk dnes. Tam stojí a pláčí a se ohlédají zpět po domovském kraji ti, které vyštval z něho nepřátelský běs. Mha leží na lesích, a v údolu vesničky jedva oddychují. Vyhnancův oči pálí, k západu hledí, v rudém plápolu kde černé mraky plují a tonou v dáli. Tam na rovině pod horami v mhách spí Praha. Habsburský kat krvavý svůj meč až pod oblohu vztáh a vyhnancům jím kyne v pozdravy... Má zvláštní přízvuk dnes ta píseň zoufalá... 51 Staletí přešla, víra žila v nich a láska doufala. Žil pracit v rodech a potomcích, že přijde den, ó, přijde den! Jsou stará proroctví již vyplněna, a v jásot proměnil se sten – Ó, rci, proč stojíš zamyšlen, ty, dědic nejžádanějšího věna? Zda měříš a srovnáváš svou lásku i pokoru s tou tam, již rozžeh bez vzdoru Učitel lidstva jako budoucnosti stráž? Rudého kata zabils, konec zlobě, a vláda věcí tvých je ve tvé ruce, než nový nepřítel tu a je v tobě, a sobě sám jsi škůdce. Proč? Vyhnals lásku, jsi jí chud, a jara nekvetou ti, v duších se líhne rmut, neb ztratils berlu na životní pouti. Zášť bratra proti bratru vyšlehá, v radosti nebéřeš ni dnů, ni dějů. Je studená tvá říš. Kdo nepodlehl, podléhá. Růžové paloučky ti vzrostly do omějů – Což nevidíš 52 a nepřemítáš v čas ten, proč nejsi, nejsi šťasten? Na staré grunty minulosti je dlužno klásti nové ctnosti, hnát mramorové sloupy z jam a stavět, stavět v sobě nový chrám pro božstva těch, již věrně oddáni šli do exilů vyhnáni. Prorvi se, prorvi z osudových sítí, pojď, bratře milý, uč se moudrým býti! 15. XI. 1920.
53