OZVĚNA.
Nevzali jsme s sebou nic,
po všem veta,
jen bibli Kralickou,
Labyrint světa.
Z pomezí české země
tu píseň žalná doléhá ke mně,
má zvláštní přízvuk dnes.
Tam stojí a pláčí a se ohlédají
zpět po domovském kraji
ti, které vyštval z něho nepřátelský běs.
Mha leží na lesích, a v údolu
vesničky jedva oddychují.
Vyhnancův oči pálí,
k západu hledí, v rudém plápolu
kde černé mraky plují
a tonou v dáli.
Tam na rovině pod horami v mhách
spí Praha. Habsburský kat krvavý
svůj meč až pod oblohu vztáh
a vyhnancům jím kyne v pozdravy...
Má zvláštní přízvuk dnes ta píseň zoufalá...
51
Staletí přešla, víra žila v nich
a láska doufala.
Žil pracit v rodech a potomcích,
že přijde den, ó, přijde den!
Jsou stará proroctví již vyplněna,
a v jásot proměnil se sten –
Ó, rci, proč stojíš zamyšlen,
ty, dědic nejžádanějšího věna?
Zda měříš a srovnáváš
svou lásku i pokoru
s tou tam, již rozžeh bez vzdoru
Učitel lidstva jako budoucnosti stráž?
Rudého kata zabils, konec zlobě,
a vláda věcí tvých je ve tvé ruce,
než nový nepřítel tu a je v tobě,
a sobě sám jsi škůdce.
Proč? Vyhnals lásku, jsi jí chud,
a jara nekvetou ti,
v duších se líhne rmut,
neb ztratils berlu na životní pouti.
Zášť bratra proti bratru vyšlehá,
v radosti nebéřeš ni dnů, ni dějů.
Je studená tvá říš.
Kdo nepodlehl, podléhá.
Růžové paloučky ti vzrostly do omějů –
Což nevidíš
52
a nepřemítáš v čas ten,
proč nejsi, nejsi šťasten?
Na staré grunty minulosti
je dlužno klásti nové ctnosti,
hnát mramorové sloupy z jam
a stavět, stavět v sobě nový chrám
pro božstva těch, již věrně oddáni
šli do exilů vyhnáni.
Prorvi se, prorvi z osudových sítí,
pojď, bratře milý, uč se moudrým býti!
15. XI. 1920.
53