RECEPCE.
Padla hermetická závěra,
uliční vzduch provanul branou,
volné slunce uhodilo do šera
zatichlého dvora ukrytého stranou
před zvědavostí města v podhradí.
Pohádkový palácík starého rodu,
obšťastněného lupem korunovaných zločinců,
zdivený pohled můj navnadí
krásou rafinovaných svodů.
Neviděn uprostřed ponížených kabřinců
vznosně přes město hledí
barokními okny, věžičky rudou mědí.
Sem nikdo nepronik, leda modré flirty
k přepychu nicnedělání.
Plebejské nevoní tu myrty,
však ozon po kosatcích v rozkvétání
zbyl ještě v sálech, rudožlutá pačuli
prušáckých voňavkářů, dodavatelů Vídně.
29
Ó, co se nakuli
zde piklů, bys zahynul bídně,
můj národe; pod křišťálovým svitem
zlatých lustrů kolikrát srazily se poháry,
když hořel kolkolem svět válečnými požáry,
když v Rusi zrazené koupení šakali
ohromnou frontu trhali,
a naše matičky plakaly.
Však hle! Zdali divů div se nestal?
germánský bůh Anglie nepotrestal,
jak pozývals ho s Kaisrem stokráte,
vzpupný aristokrate.
Zmizels, jak zmizeli jiní,
já, písničkář, v tvé stojím pohádkové síni,
na mramorovou bystu bíle svítící,
tvou bystu, gráfe, hledím, pohne-li se ruchem.
Usměvavá paní vyslancová pod ní s kyticí
růžového kvítí v náručí, hostitelka.
Společnost šumí, poklony a pozdravy.
Zahradou sluncem zalitou bzučí včelka
jarním vzduchem,
kaštan nad terasou rozsvítil se květy,
tvůj kaštan rozložitě stinný,
pod nímž pikniky jsi míval.
30
Tvůj kos tu zpívá, jako tobě zpíval
jarní svůj koncert jásavý.
V propadlý svět jdou nové světy,
a k vládě věcí dědic vchází jiný.
Pod kaštan vchází, slavně hudba hraje
nesmrtelnou naši a God save the King,
Anglie prapor nad tvou branou vlaje.
Pohárků drobných lesk a cink,
nazlátlé skořicové víno piji
na zdraví toho, čehos ty nečekal.
Zdvojenou radost v hloubi duše žiji –
– ó, co bys za to dal! –
v den zlatým sluncem rusý
a divím se, ó, gráfe ztracený,
žes nespad se stěny
a nerozbil se v kusy.
3. VI. 1919.
31