PAVLÁČKA.
Má fantastickou pavláčku
můj dům,
je vystavěna z obláčků
mým snům.
S ní výhled do daleka
na pohádkový hrad,
a šumí pod ní řeka
z jezových vrat.
Osleplá okna na hradě
zřím rád
se osvětlovat po řadě
a plát.
Už bělmem nestraší mne,
tam život, život vjel,
chocholy vlají dýmné
v oblačnou běl.
Tam vítěz přijel zdaleka
sta mil
34
snít s kříže syna člověka,
by žil.
Sedmibolestná matka
má usměvavou tvář,
jeť bolest dnes tak sladká
a z temna zář.
Mám fantastickou pavláčku
jak skrýš,
z ní vidím v srdce chytráčků,
níž, níž,
do mozků myslitelům,
jak pod povrchem lhou,
na prsty stavitelům,
jak hbité jsou.
Do duší bratřím u pluhů
tu, tam,
u parních kladiv, soustruhů
a jam,
hlas jejich „já“ zní příliš
v jas dnů i v noční tmy.
Příteli, snad se mýlíš,
má zníti: „my“.
Že radostného veselí
pln kraj,
35
že s polí výzvy zazněly:
zraj, zraj!
že vítěz k hodům žití
tě v pospolnosti zve:
nemůžeš pochopiti
pro jáství své.
Úkosem okna blikají
zas tmou,
zlé stíny se k nim smýkají
a štvou.
Ztvrd jejich úsměv shůry
v tak sarkastický rys,
v ně tlukou šeré můry
a noční hmyz.
36