PRAVDA VÍTĚZNÁ.
Svaté památce Mistra Jana Husa.
Když minulost svou historii psala
plamenem hranice tam u Bodamu,
již tenkrát světlou ideou se stala
osobnost člověka, jenž čelil klamu.
A Pravda vítězná šla odtud věky,
šla světem jako panovnice vzácná...
Byl dotek její laskavý a měkký,
a srdce pod ním rostla nebojácná.
Dala nám svobodu a život nový
a v slunné jitro proměnila západ,
jakými tys však uvítal ji slovy
a zda, jsa volný, dovedeš ji chápat?
Ó, bratře, zamysli se v jasném svátku,
zdas nezeslábl v dobré české víře,
78
zda rovným činem splatils jí svou splátku
a ne jen planým slovem na papíře.
Plameny žehnou, jako žehly kdysi,
a věčná bolest nechce přeboleti,
meč úkladu ti nad temenem visí,
a lhostejně kol chodí tvoje děti.
Dva hlasy prou se: Hus – Řím v denní půtce,
a hořkne čistá radost, v srdcích mrazí,
pro samé vůdce nedbáš Pravdy Vůdce
a nechápeš, že život tvůj má kazy.
A měl bys hořet žárem jak ta vatra,
a měl bys bránit Pravdu celou duší,
a měl bys láskou hřáti bratr bratra
a měl bys rozbít, co ji ve svár kruší.
A měl bys hlásat Pravdu přímým čelem,
ne chytře přistírat jak starou veteš.
Půl volnosti sic učinil jsi tělem,
než pro druhou půl planým květem kveteš.
Och, bratře, pomni! Co ti chybí k výši!
ohňovou lázní projít, doříc’ větu,
bys čistý život našel ve své říši
a pravým lidstvím postavil se k světu.
79
Sic nadarmo vlast čeká na svou slávu,
jsouc v pospas cizí, nepřátelské láje.
Sám nezocelíš-li se ve svém právu,
žalostně zhyneš na pokraji ráje.
6. VII. 1923.
80