VĚŽ.
Slýchal jsem pohádku o zvonech
vyprávět stařečka, taje dech:
„– V hloubi země
bájně zněly,
jezerní hloubky se jimi chvěly.
Na hradě v horách dřív bývaly,
o štěstí kolkolem zpívaly,
krásně pěly
jako ptáček,
ni jeden nebyl z nich umíráček.
Kouzelník v kostlivčí podobě
zaklel vše za krátko ve zlobě,
propadly se
do jezera,
v hloubi tam duněly za večera.
Ze stříbra ryzího zvonař je lil,
v souzvuku kouzelném naladil.
Až pak jednou
z vod se hnuly,
jak bílé květy výš vyplynuly.
18
Lidé hned stříbrnou vyzvedli spěž,
vsadili nábožně na naši věž,
ale tam již
jinak pějí,
na žal i na bolest vyzvánějí –“
Tehdy jsem touhou se zatřásl, vím.
Tam na věž, ke zvonům, do výše k nim!
Co je bolest?
Co jsou žaly?
Nechápal v halence hošek malý.
A bylo z rána to, východ se rděl,
ponejprv táta mne probouzel:
„Smrt tu byla
mezi námi,
pojď zvonit, holečku, nemáš mámy!“
Smrt – máma? Což mi je smuteční shon,
uvidím, uvidím stříbrný zvon!
Štěstí v zraku,
srdce v tluku,
po cestě tátovi tisk’ jsem ruku.
Pod námi vesnice, zvony tu již,
v trámoví černá se tajemná skrýš.
Cilink, cilink –
kde té chvíle
jest jejich báječné stříbro bílé?
19
A proč se tatíček do pláče dal,
když malý zvoneček rozhoupal?
Cilink cilink,
do bolesti
znělo mi zvonové vše to štěstí.
A starý kouzelník, však ho znám,
na břevně houpá se sem a tam,
ve zlém smíchu
oko plá mu:
„Cilin cink, cilin cink, kde máš mámu?“
K trámu jsem schoulil se, zvonek zněl,
novou mi pohádku vyprávěl,
v pláči hořkém
vše mi odnes’,
a kde je matička, nevím podnes.
20