VĚŽ.

VĚŽ.
Slýchal jsem pohádku o zvonech vyprávět stařečka, taje dech: „– V hloubi země bájně zněly, jezerní hloubky se jimi chvěly. Na hradě v horách dřív bývaly, o štěstí kolkolem zpívaly, krásně pěly jako ptáček, ni jeden nebyl z nich umíráček. Kouzelník v kostlivčí podobě zaklel vše za krátko ve zlobě, propadly se do jezera, v hloubi tam duněly za večera. Ze stříbra ryzího zvonař je lil, v souzvuku kouzelném naladil. Až pak jednou z vod se hnuly, jak bílé květy výš vyplynuly. 18 Lidé hned stříbrnou vyzvedli spěž, vsadili nábožně na naši věž, ale tam již jinak pějí, na žal i na bolest vyzvánějí –“ Tehdy jsem touhou se zatřásl, vím. Tam na věž, ke zvonům, do výše k nim! Co je bolest? Co jsou žaly? Nechápal v halence hošek malý. A bylo z rána to, východ se rděl, ponejprv táta mne probouzel: „Smrt tu byla mezi námi, pojď zvonit, holečku, nemáš mámy!“ Smrt – máma? Což mi je smuteční shon, uvidím, uvidím stříbrný zvon! Štěstí v zraku, srdce v tluku, po cestě tátovi tisk’ jsem ruku. Pod námi vesnice, zvony tu již, v trámoví černá se tajemná skrýš. Cilink, cilink – kde té chvíle jest jejich báječné stříbro bílé? 19 A proč se tatíček do pláče dal, když malý zvoneček rozhoupal? Cilink cilink, do bolesti znělo mi zvonové vše to štěstí. A starý kouzelník, však ho znám, na břevně houpá se sem a tam, ve zlém smíchu oko plá mu: „Cilin cink, cilin cink, kde máš mámu?“ K trámu jsem schoulil se, zvonek zněl, novou mi pohádku vyprávěl, v pláči hořkém vše mi odnes’, a kde je matička, nevím podnes. 20