SUKNĚ.

SUKNĚ.
Ironický gazel.
Z dob Ludvíků až v naše časy smutné, kdy k podzimu vše dozrává a žlutne, ty’s živa jediná a záříš slavně, sukně! Moc světa v každém záhybu tvém leží, ty trůny převracíš, ty stavíš je zas, sukně; šust ovruby tvé hudba rajsky svěží, jež miliony krotí, opojuje, sukně! Van vlečky tvé a nadzdvižené třásně jak dech je fialek a balšámu, ó sukně, a sloka nejkrásnější v žití básně. Co v sledu tvém se skrývá utajeno, sukně, co básníků i nebásníků šílí za tvojí stopou vlnivou, ó sukně, co Ovidů dnes trpký exil sdílí, že zřeli Caesara blíž vestálčiny sukně, co Závišů, co Flahautů se zvedá dnes na výš prestolů v tvé záštitě, ó sukně! Je každý blah, kdo ochrany tvé hledá, a zatracen, kdo zhrdá v pýše tebou, sukně! Kdož neviděl by, jak se steleš jemně od stupňů oltářních až k stupňům trůnů, sukně, 89 jak hedváb lučin bedry matky země, jak v most se měníš pevný, nerozborný, sukně, pro kročej onoho, kdož se ti klaní, jak v opak hned jsi půdou kráteru, ó sukně, kdož nedbá před tebou svých sepnout dlaní! Ó paní Protekce, ó shlédni na mne, sukně, roh Fortuny schyl, jejž máš ve svém klínu! Vím, řády, hodnosti a ceny sypeš, sukně, ač tajemně se skrýváš v zásluh stínu. Vrch snahy tisíců je tebou přistřen, sukně, dští lem tvůj rosu požehnání s hůry, a s každé krajky tvojí, zdráva budiž, sukně! jak zlatá jabka visí synekury. Děl hromy probouzíš, kdy zachce se ti, sukně, tvůj rozmar krví bodáků se myje, a k stránce každičké, ó, všemohoucí sukně, tě k podloze brát musí historie. V rým chatrný jsem vložil slávu tvoji, sukně, a srdce mé jinšího přání nemá, než abys v záhyb svůj mne skryla také, sukně, a nikdy nevyřkla své anathema. Vlaj, dmi se korouhví dál přes celý svět, sukně, až do dne, kdy on v rozvaliště chudé se zvrátí rozmetán – vím, v znamení tvém, sukně, to jistě také skončí se a bude. 1886.
90