PÍSEŇ STOLETÍ.

František Serafínský Procházka

PÍSEŇ STOLETÍ.
Památce Fr. Palackého ke dni 14. června 1898.
Jasně, Radosti, vznes korunu svou, Slovanů oltáři a Slávie věrná ty památko! Pohled tvůj veselý, aj, v duši radosti čilé budí! – – – – – – – – – – – – – – – Tu z pramenů já čerpati živých chci slovanskou sílu; a skály olympské ožijíc roznášeti divné budou hlaholy slovanské lýry mé.
Fr. Palacký: „Na horu Radosť“.
Pod mračnou oblohou, tišinou hrobovou na prahu století písničku slyším... Horalka kolébá kolébkou dubovou, zpívá k ní popěvkem tišším a tišším. Okénkem z přímraku hvězdička proráží, a šerý Radhošť ční ve mlhách na stráži. Na prahu století písničku slyším. Svaté vy písničky, slzavé, hořknoucí, nezníte do duše nikdy vy darmo! Rozkvete pod vámi nadšení horoucí, žádné ho neztlumí v člověku jarmo. U českých kolébek, písničky matčiny, heroů křest vy jste ohnivý, jediný, nezníte do duše nikdy vy darmo. – 41 Na prahu století pachole stanulo s mateřskou písničkou hluboce v duši. „Kde je chrám?“ ptá se a dívá se ztrnulo do kraje v šedivé, truchlivé hluši. „Kde je můj národ?“ – Leč nikdo se neozval, ve starých ruinách v dáli jen vichor lkal, a v lesích cizácké topory buší. Z temnoty věků vstříc jemu se zrcadlí Vineta výstražně v hlubinách moře, kdož byli, nejsou již, zhlceni zapadli, ba ani po nich už nezbylo hoře. Vlny se lijí a lípnou se blíž a blíž, na bedrách široký koráb – to nová říš, ale žel, nad tou juž neplaje zoře. Pachole vstalo a zázrakem do rána pod sivým Radhoštěm v obrovské síle vyrostlo z nizounké kolébky v titána, chrám už jde stavět a neumdlí v díle. Pro kámen rozbitý osudy minula páž jeho v úporném znoji se šinula – záhy zdi do výše svítily bíle. Stavby té štíhlé a mistrné fiály v údobu vznešenou a soulad božský záhy se k obloze zjasněné vypjaly z minula v přítomno z pradávné trosky, 42 a s věže nad chrámem dunivě v nebesklon za jitra v úsvitu rozhoup’ se velký zvon a jásal v usnulé hrudi a mozky. Hlavy se zvedaly, bratří se líbali, hrudi jim začly se životem dmouti, a zvony na věži zpívaly, zpívaly ke slavné, veliké národa pouti. Pohřbených králů, hle, vstává též valný rod, svůj k svému řadí se ke chrámu ve průvod, a staré korouhve začly se douti. Valí se zástupy, umrlí s živými, a hlava na hlavě v chrámě se tísní. „Zahynout nedáš nám!“ před svými svatými kloní se, tyčí se v hromové písni. Z oltářních obrazů Trocnov a Kostnice zčernalé věkem už probleskly záříce do zraku národa kadidla třísní. A zvony duněly a zvony zpívaly rytmicky, pospolně se všechněch věží, po vlastech do srdcí sebecit bývalý z minula v přítomno pramenem běží. 43 Národ se našel a dostal svůj nový chrám, přísahy královské hoří mu dávno tam, a síly vane tam vichřice svěží. – – A ten chrám stojí, je známý nám všem, za svoje bytí a za svoje plémě už se my silnější nechvějem v něm, ať půda pod nohou třese se temně. Sliby a přísahy, dětinské bubliny, vchází nám hřejivě do srdcí hlubiny nový tvar života pro rodné země. Podruhé zvonové ozvou se signály – zítra či pozítří, jednou to bude – signály poslední zblízka i ze zdálí, a ohně Slovanstva vzdují se rudé. Ti, kdo se bili dřív za právo vzdorně tak ve hrobech procitnou, promnou si mrtvý zrak – – Zítra či pozítří, jednou to bude! – Pod mračnou oblohou tišinou hrobovou na prahu století zas píseň slyším: matička kolébá kolébkou dubovoudubovou, zpívá k ní popěvkem tišším a tišším. Okénkem z přímraku hvězdička proráží, genius budoucna stojí tam na stráži... Na prahu století zas píseň slyším. 44