PÍSEŇ O KLEMENTINSKÉM
STUDENTU.
V mlčelivém, tichém dvoře
zapomenut sto let stojí,
sto let stojí, nehýbá se
němý student z kamene.
Starý prapor v ruce jedné,
v druhé těžký palaš tiskne,
nehýbá se, sto let stojí –
kdož si na něj vzpomene!
Hustolisté čilimníky,
divokého vína sněti
zakryly ho temnou clonou,
ovily ho dokola,
a přec v jeho ztuhlé hrudi
pod kabátcem pískovcovým
a v tom čele pod širákem
žhavý oheň plápolá.
Žhavý oheň! Můj ty smutku,
mohlo by se lecco státi,
rudým chumlem nade dvory
kdyby šleh’, jak do kartů
zavichřil si semináří,
zatočil se nad aulami
a v rum sežeh’ přes hasiče
třeba c. k. sternwartu!
62
Co je dělat? Starý symbol
nerozumí stylovosti,
nechápe, co analysa
národní je podstaty,
neví k modernímu žití
pro národy veškerenstva
že je třeba místo krve
horizont mít vypjatý.
Bude radno do musea
odstěhovat jej pryč s očí
do skleněné zvláštní skříně,
přelakovat fermeží,
v době výstav, smiřovaček,
honneurů a excellencí,
kterými se Čechy hemží,
zatím o víc neběží. –
Ale duše nečekala,
vyšla z těla kamenného,
rozhlédla se velkým okem,
okem plným nových tuch,
zda-li dosud sťaté hlavy
na mostecké blízké věži
ukované v rzivých klecích
hledí dolů v český vzduch.
Ticho – prázdno – dávno ztlely,
rozpadly se jak ta pomsta...
63
Zamířila tedy duše
v síně slavné kolleje
poslouchajíc, s které strany
hlahol věrných bakalářů
v nadšení svém nezlekaném
prostorami zachvěje.
Na kathedře poděděné
suchá věda suchou lekci
jednotvárně odříkává,
Husův žár tu nehoří,
kritické se fráze kroutí,
skeptické se ledy robí,
kultura se potvoří.
Pod kathedrou syrovátka
v mladých tepnách módně zchladlá
nemůže se horce zpěnit,
k výšinám cit nelétne;
Švéd se valí přes most zase,
není, kdo by odrazil ho,
neboť nelze zmeškat přece
báječný match na Letné.
Pokývala duše smutně,
potlačila kletbu v hrdle,
prapor stiskla pevněj v pěsti
a pak s tuchou neblahou
vyšla smutna těžkým krokem
64
ze zastydlých oněch síní
pod zmodralé nebe volné
rozklenuté nad Prahou.
A hle, našla na své pouti,
s kým by hled se jaře zjiskřil,
s kým by hruď se zdula znova
k obraně a v odvetu.
Vlast je jinde, jinde hoří
oběti jí na oltářích,
jinde svatá píseň její
pudí srdce do květu.
Jinde bouří staré hněvy
dosud v milionech ňader,
v milionech prostých lebek
trysknou vzdory vzkypělé
přes pošklebky hysterické
negujících automatů:
jinde, neofficielně,
rostou už křivd mstitelé.
Sfouknou snobské krasoduchy
jako chmýří pampelišky,
doktriny a estetiky
ke všem čertům poletí,
Nadšení se navrátilo
ze zakletí příšerného.
Vzdejte se mu! Marno váhat
do nového století!
66
A tu duše vzkřikla jaře,
řinkla o zem těžkým mečem,
na svá prsa stiskla bratry;
a ten oheň v klokotu
z jejích prsou jedním rázem
všechněm spolně do žil přešel,
srdce rozžal v jejich ňadrech
k plnějšímu životu. –
Starý student zmladlý divem
přerodil se v onom čase,
v generaci nejjitřnější
povstal se svým praporem.
Lak ho čerstvý neudusil,
byť byl třikrát přelakován,
přece jeho srdce bije,
zrak se jiskří se vzdorem.
Do vitriny do musea
ať ho dají někam za sklo,
ale vlastmi v širém kruhu
vítězné jde Nadšení,
miliony druhů křepkých
spolnou prací o volnosti
kamenného bratra toho
jižjiž slaví vzkříšení.
67