OSTROVY.

OSTROVY.
Českým menšinám.
Na ostrovech v širém moři nejprudší se bouře zdouvá, sypké valy rázem boří, a břeh před ní zalit couvá. Ale skalná výspa v kruhu stojí pevně nepoddána, rozbíjí vln úpor v duhu, za ranou jak hřmí jich rána. Na ostrovech těch vás, bratři, vidím státi; zem se chvěje, oko vaše s břehu patří starostlivo do peřeje. A vln hněv a lom a vzteky přes kvetoucí břehy tlukou, co jste drželi tu věky, vychvátit vám chtějí z rukou: Role širé, klas kde šumí, které děd váš přeorával, zkvetlé údoly i chlumy, na nichž bdělou stráží stával;stával. 50 Vzduch, jenž voní lípou zkvetlou, píseň, jež zní rajským echem, dějin slavných pamět světlou, vše, co činí Čecha Čechem. Vlny, hřměte blíž i záze, nedáme píď půdy orné, z vlastních prsou vstříc vám hráze postavíme nerozborné. Láskou k sobě mosty sklenem přes brody a kalné pěny, a všem srdcím bude věnem její plamen roznícený. Nenávistí proti zlobě, proti vášni silou čelit, ostrovy ty v blízké době v pevninu se musí scelit. Celá vlast, ta Jiříkova, rozkvetlá a v požehnání, celá bude naše znova, aťsi tomu kdo chce brání. Žluté vlnyvlny, syčte, hřměte, na stráži svá srdce máme, jak jste střikly, odplynete, my se vás už nelekáme! 51