OSTROVY.
Českým menšinám.
Na ostrovech v širém moři
nejprudší se bouře zdouvá,
sypké valy rázem boří,
a břeh před ní zalit couvá.
Ale skalná výspa v kruhu
stojí pevně nepoddána,
rozbíjí vln úpor v duhu,
za ranou jak hřmí jich rána.
Na ostrovech těch vás, bratři,
vidím státi; zem se chvěje,
oko vaše s břehu patří
starostlivo do peřeje.
A vln hněv a lom a vzteky
přes kvetoucí břehy tlukou,
co jste drželi tu věky,
vychvátit vám chtějí z rukou:
Role širé, klas kde šumí,
které děd váš přeorával,
zkvetlé údoly i chlumy,
na nichž bdělou stráží stával;stával.
50
Vzduch, jenž voní lípou zkvetlou,
píseň, jež zní rajským echem,
dějin slavných pamět světlou,
vše, co činí Čecha Čechem.
Vlny, hřměte blíž i záze,
nedáme píď půdy orné,
z vlastních prsou vstříc vám hráze
postavíme nerozborné.
Láskou k sobě mosty sklenem
přes brody a kalné pěny,
a všem srdcím bude věnem
její plamen roznícený.
Nenávistí proti zlobě,
proti vášni silou čelit,
ostrovy ty v blízké době
v pevninu se musí scelit.
Celá vlast, ta Jiříkova,
rozkvetlá a v požehnání,
celá bude naše znova,
aťsi tomu kdo chce brání.
Žluté vlnyvlny, syčte, hřměte,
na stráži svá srdce máme,
jak jste střikly, odplynete,
my se vás už nelekáme!
51