I.
NA STRUNĚ G.
PAMÁTCE SVÉHO OTCE.
[9]
VZPOMÍNKY.
I.
Přišla mi, tatínku, vzpomínka
na vaši čamarku pěknou,
v neděli jste ji navlík’ vždy
číhaje, co lidé řeknou.
Ta byla z prvních, široké
prýmy se na prsou skvěly,
a všichni hoši v dědině
dost’ vám ji záviděli. –
Zas byla tenkrát neděle –
nemohu mýlit se dátem –
neděle letně slunečná
v tom roce šestašedesátém.
V čamarce běžíte uličkou,
za vámi Prušáci s kopce,
pan rechtor, pan správčí, půlmistr
do lesů zmizeli z obce,
a vy tak v čamarce do vrátek
s kladivem nejtěžším v dlani –
Prušáci šust jen okolo,
k nám nevstoup’ jedinký ani.
11
II.
Tak vždycky jste si přál:
jen kdyby přišel král,
však já bych k nám ho vedl,
a u nás by si sedl,
vše bych mu ukázal.
Vás dvanáct káňat svých
den celý hladových
i vaši mámu bdělou,
tak v mládí zšedivělou,
i dlaň svou plnou rýh.
Svou víru v žití běh
v těch našich čtyřech zdech,
své právo na kus žití,
své těžké živobytí
a jitřivý svůj vzdech.
S ním za ves bych se dal,
kde koles třesk a cval
dnem nocí divě bouří,
drak moderní se chmouří,
jenž tolik zpolykal.
Kde ticho dřív, proč řve
a duši, tělo rve,
proč trhá, co já sázel,
12
proč chce, bych v chřtán mu házel
sebe i děti své? – –
To vše jste na rtech měl,
to vše jste říci chtěl,
leč král, můj táto zlatý,
do vaší shrblé chatychaty,
leč král – ten nepřišel.
13
MRAK.
Mračínko jako plachetka
vyčouhlo nad lesem zticha,
sluníčko bokem směje se,
v žitništi s klasem klas vzdychá.
Plachetka sivá vzepne se,
najednou v úprk se pustí,
a v jejích cípech svinutých
jakoby křemelky šustí.
Přikryla slunko rozsmáté,
stmělo se na jednu ránu.
A táta praví: „Bude zle,
známe svou severní stranu!“
14
Na věži zvon již v poplachu,
dunění temné se blíží,
a sekáč v žitě sehnutý
žehná se velkými kříži.
„Pro baby zvonek, kampak s tím!“
vyběh’ jste vzdor maje v zraku
s pistolí starou křesací
naproti černému mraku.
A rána na ránu, vy a mrak,
nerovný souboj a s chybkou:
vy mraku nic, leč oko on
vyšleh’ vám ledovou šipkou.
Kovárna všecka chvěla se,
řinčely kolem kol ledy,
tisk’ jsem se v pláči k boku vám,
jak jste stál zalit a bledý.
A juž jste slyšel jízlivost
špinavou jako to bláto:
dobře mu tak, v nic nevěří,
tohle má beztoho za to!
Ale hned hlavu vztyčil jste
v naivní útěše slovně:
však jedno oko stačí mi,
Žižkovi stačilo rovně.
15
SEDÍ DOMEK...
Sedí domek v ulici
pod červenou čepicí,
od rána až v noční stíny
znívá píseň kovadliny
vůkol celou vesnicí.
Do trojice perlíky
vyhrávají muziky,
výheň žhavým vichrem duje,
kovář tyče navařuje
s vlasatými chasníky.
A řeč běží v plamů kmit,
kterak by byl šťasten lid.
Kovář myslí, v ony doby
na pořádek stačilo by
hromy dva jen k službě mít.
Prvý, hned ten na kraji,
lít’ by rovnou k Dunaji,
a ten druhý by si schoval
pod začoudlý někam poval
pro příhodu potají...
16
Mysli mé tak lehýnce
při té drobné vzpomínce,
třeba vše již rozvál osud,
mládí mé tam běhá posud
ve strakaté sukýnce.
29. 99. 05.
17
VĚŽ.
Slýchal jsem pohádku o zvonech
vyprávět stařečka, taje dech:
„– V hloubi země
bájně zněly,
jezerní hloubky se jimi chvěly.
Na hradě v horách dřív bývaly,
o štěstí kolkolem zpívaly,
krásně pěly
jako ptáček,
ni jeden nebyl z nich umíráček.
Kouzelník v kostlivčí podobě
zaklel vše za krátko ve zlobě,
propadly se
do jezera,
v hloubi tam duněly za večera.
Ze stříbra ryzího zvonař je lil,
v souzvuku kouzelném naladil.
Až pak jednou
z vod se hnuly,
jak bílé květy výš vyplynuly.
18
Lidé hned stříbrnou vyzvedli spěž,
vsadili nábožně na naši věž,
ale tam již
jinak pějí,
na žal i na bolest vyzvánějí –“
Tehdy jsem touhou se zatřásl, vím.
Tam na věž, ke zvonům, do výše k nim!
Co je bolest?
Co jsou žaly?
Nechápal v halence hošek malý.
A bylo z rána to, východ se rděl,
ponejprv táta mne probouzel:
„Smrt tu byla
mezi námi,
pojď zvonit, holečku, nemáš mámy!“
Smrt – máma? Což mi je smuteční shon,
uvidím, uvidím stříbrný zvon!
Štěstí v zraku,
srdce v tluku,
po cestě tátovi tisk’ jsem ruku.
Pod námi vesnice, zvony tu již,
v trámoví černá se tajemná skrýš.
Cilink, cilink –
kde té chvíle
jest jejich báječné stříbro bílé?
19
A proč se tatíček do pláče dal,
když malý zvoneček rozhoupal?
Cilink cilink,
do bolesti
znělo mi zvonové vše to štěstí.
A starý kouzelník, však ho znám,
na břevně houpá se sem a tam,
ve zlém smíchu
oko plá mu:
„Cilin cink, cilin cink, kde máš mámu?“
K trámu jsem schoulil se, zvonek zněl,
novou mi pohádku vyprávěl,
v pláči hořkém
vše mi odnes’,
a kde je matička, nevím podnes.
20
MATCE.
Tak jste se mi tenkrát v chvatu,
matičko má, bez návratu
z naší jizby ztratila,
jako byste mezi námi
byla ani nebyla.
Milióny mil nás dělí –
kdybychom se sejít chtěli,
darmo bychom hledali,
za vteřinu živobytí
ani jsme se neznali.
Svatá láska bez vzpomínky,
není po ní ani zmínky,
hlucho sladké slovo zní;
už ho ani nevyslovíš
v závratném tom cvalu dní.
Přece však cos v duši zeje,
a ten kout se nezahřeje
pod kornatou závějí.
Až kdy hlava jinovatí,
cítíš mráz ten prudčeji.
21
Milióny dálných mílí
spěl bys prostorem až k cíli,
hřejivě kde svítí plam
z oka toho, které zhaslo.
Šel bys rád, leč kam jen, kam?
22
SLEPÝ STAŘEČEK.
Vodil jsem jeho a on mne
lipovou cestou v chládku,
on na konci byl svého dne,
a já zas na počátku.
Za ruce jsme se drželi,
dvě děti, osiřelí,
v korunách stromů hučely
nedělní píseň včely.
A západ žhavící se rděl,
děd v nedočkavé touze
se mrtvým zrakem zahleděl
v ten požár nebes dlouze.
Zor zahořel mu upřený,
a jakby pil tu záři
a prožehnout chtěl plameny
tmu strašnou svého stáří.
Mne zvábil modrý motýlek
a jahodina zralá
a výtrysk žlutých světýlek,
jež lecha travou stlala.
23
A nemohl jsem chápati,
proč dívá se děd vznícen
a zapadá jak v závrati
v ten řeřavící jícen,
že zalit vnitřní blahostí
s cev usmířeným tepem
si nesl světlo věčnosti
ztad ve svém zraku slepém.
24
JEČMÍNEK.
Přijel baron bez baronky
zase na týden,
nudou zívá v němém parku
a ne z nudy ven.
Moh’ mít lesy s pěknou zvěří,
však hned z kadetky
zvěř i lesy, všecko snědly
jemu baletky.
V nedohledno klasy zrají
vůkol do dálky,
podvečerním tichem hrají
ptačí cymbálky.
Švadlí Cilka v tom se kmitla
jemu pamětí,
hodinku jí, až se setmí,
pěknou zasvětí.
Však je radna opatrnost,
dům sic v ústraní,
ale pořád oči k němu
strejci mazaní.
A pan baron hlavu v dlani
smejšlí, chudinka! – –
26
Na druhý den hejtman káže:
hledat Ječmínka!
Baron – hejtman, ruka ruku
jistě umyje,
až se chvilka u švadlenky
sladce zabije.
Strejci musí hledat v polích,
najdou hospodu,
baron cestou nesetká se
s nikým v nehodu.
V nedohledno klasy zrají
vůkol do dálky,
podvečerním tichem hrají
ptačí cymbálky.
Jako černá šmouha dlouhá
polní pěšinou
s obušky již strejci ze vsi
potichoučku jdou.
Za kovárnu k boží muce
za pastoušku dál,
na tří silnic křižovatce
hostinec kde stál.
Zase rada dlouhá, dlouhá,
až tu k posledu
prál náš táta: „Jiného jsem
než vy náhledu.
27
Nač zde bloumat, kde nic není?
Já vás povedu!
Jiného jsem než vy všichni,
jářku, náhledunáhledu.“
Sukovici pevně stiskl,
jemu rychtář v sled,
do vesnice opatrně
vrátili se hned.
Potichounku k domku švadlí,
jenž tmou zalitý,
za Ječmínkem sem se kradli
právem visity.
Pst! Hle, vrátka nezavřena,
a zde, jejda, ou,
paprsek se prýští světla
v okně skulinou!
Na dvéře se zabušilo
jednou, dvakrát, zas,
plamínek hned v okenici,
jakby sfoukl, zhas’.
Do seknice vpadli, bili
hlava, nehlava.
Potmě byla baronská to
hezká zábava.
Ječmínka sic nechytili,
uklouzl jim dál,
28
ale tenkrát čakan tátův
fik sem, fik tam hrál,
a tak vím, proč Cilku švadlí,
ač jste ji měl rád,
nemoh’ jste mi, táto milý,
za maminku dát.
29
SLZA.
Ni u nás nebylo jináče
než po tradici u praděda,
náš rod prý nikdy nepláče,
ať nejkrutější rve ho běda.
A táta vzpomínal tuze rád
mně leckdy kovářskou tu zkázku,
kdy s lidmi čerti chodili hrát
a často prohráli sázku.
On též chtěl jednoho popadnout
a v kleštích minoutku třímat,
perlíkem těžkým lidský soud
mu slavně do kostí vhřímat.
A moh’ by mít čertík i kontrfej,
jakou pan správčí náš nosí,
ryšavou bradu, znáte jej,
a oči jak dvě žahadla vosí.
Též moh’ by jak on divě lát
a šlehat palaškou kolem,
když za oráči z rána v chvat
uhání k dohlídce polem.
30
A to bys viděl, synku, rej,
jak by se hekavě svíjel,
jak bych já přikládal divočej
a rány, jež rozdal, zpět mu vbíjel.
Tu smál se tatíček, vždycky smál,
leč jakby hořklo cos v tom smíchu,
pak zhasil kahan, uléhal,
po bok mu usnul jsem v tichu.
A byla tenkrát dlouhá noc,
v té procit jsem znenadála,
vzlyk někdo jakby o pomoc,
v tmě moje dušička se bála.
Vztyčím se, dětskou ruku mdlou
směr pravý chvilenku šálí,
v tom hmatám tvář čís navlhlou,
na dlani plamen mne pálí.
Tak jenom slza zlé bolesti
v tmě kradmo z očí se láme,
a po té slze v neštěstí
my z rodu se poznáváme.
A třeba víc jich nebylo
než jedna jediná v žití,
to srdce, jež ji prolilo,
věčně ji žehnouti cítí.
31
A třeba příčiny nezjevil
ten hrdý pláč heroický,
zač slzu takou’s vyronil,
to nejsvětější bývá vždycky.
32
OKO.
Tam na dně staré studny v tmách
na hradním dvoře v rumu
tam oko sedí, nedosáh’
dna toho nikdo ve prozkumu.
A, pane, dost jich lítlo v hloub
zoufalým skokem ze života!
Trochu se’s nahnul, křivo stoup’,
a už tě stáhlo ke dnu, slota!
Přikryli jícen, trámem v trám
na pevno zahradili v skále,
skulinou však ty vidíš tam
to oko otevřené stále. –
Stařeček ved’ mne, v onen den
pevněji pěstičku mi svíral,
a já jsem dětsky ustrašen
skulinou do propasti zíral.
A vskutku oko blyštivě
zeleným plamem mžiká klamné,
z tmy blíž a blíž jde děsivě
a v hrozbě upírá se na mne.
33
V propasti propast oko jest –
stařeček k sobě tisk’ mne úže:
„Držet se musíš, držet hvězd,
potom tě ono nepřemůže.“
A já je vídám od těch čas,
odkudsi dívá se, dívá
bezbrvé oko na mne zas,
a za ním tma, tma černá zívá.
Odkudsi hledí, nevím zkad,
ni k jakým servalo by stržím,
jen cítím, že bych v hloub tu pad’.
Však držím se, seč síly, držím.
Sic hvězdy v dálném daleku
své cesty nedosáhle značí,
ale být silným člověku
paprsek jediný z nich stačí.
34
TÉŽ PATŘÍM K TOBĚ...
Českému dělnictvu.
Též patřím k tobě, jsem z tvých řad,
ty vojsko tvrdých dlaní!
Síň s kovadlem byl kdys můj hrad,
rád vzpomínám si na ni –
a pěkné časy bývaly,
když v sluch mi dětský hřímaly
perlíky jako v hraní.
Za jejich zvuku probuzen
jsem v kolébce se smával
a jásal, když nám z dílny ven
déšt jisker vytryskával...
Co potom přišlo, nevím už,
však z jisker těch jsem jako muž
pak dlouho sny své stkával.
A hozen jinam, vzal to ďas,
já dosud slyším zníti
těch kladiv starých ráz a ráz
a zřím, jak výheň svítí,
jak všude žhavých jisker hrou
se roztryskává nade mnou
zas ohnivé to kvítí.
35
Kdos pochybil a se tu zmát’,
že kladivo mi nedal,
jež byl bych tisk’ a třímal rád
a ránu pro ně hledal – –
Nu, stalo se, mám panskou páž,
leč ty ji pevnou, bratře, máš,
bys v ráz ji za mne zvedal.
Ty nesvolíš, by lehce dal
si topor vzíti z ruky,
a až ti prací zemdlí sval,
jím podělíš své vnuky.
Ti budou dál jím v rytmu bít
a burácet a svorně hřmít
v své radosti i muky.
Vždy silnější než otec syn
k své práci budeš zpívat,
až povolá tě slávy čin
v tvář volnosti se dívat.
To símě sázíš do země,
však brzo z něho tajemně
plod zralý bude kývat.
Och, rukou po něm sáhne dost,
než zbují z české hrudy.
Ty hlídat budeš jeho skvost,
ať rmuty jsou a trudy.
Mít bude jádro barev dvou
36
a zoří bíločervenou
nám planout bude všudy.
Smích lehký, ocel na ocel
tak padši sykne ráda,
smích břitký abys na rtech měl,
má tužba zatím žádá,
smích otroka, jenž zná svůj den,
kdy vzpřímí hlavu svoboden
a zbičovaná záda.
37
Z DÁLI TO ZVONKEM ZNÍ...
Z dáli to zvonkem zní,
cin, cin,
stříbrným zvonkem zní
hlas kovadlin,
ve vzpomínkách sám a sám
zvukům oněm naslouchám,
cin, cin.
Tatíčku, táto můj,
cin, cin,
slyší váš perlík bít
opět váš syn, –
chléb jste koval, jen to hrálo,
přec ho bylo pořád málo,
cin, cin.
A dětí kolem vás,
cin, cin,
jak prachu, co rok víc,
a kmotrů, křtin,
až vás snědly jako klas.
Perlík dozněl, oheň zhas’,
cin, cin.
38
II.
C – DUR.
DRU Z. WINTROVI.
[39]
PÍSEŇ STOLETÍ.
Památce Fr. Palackého ke dni 14. června 1898.
Jasně, Radosti, vznes korunu svou,
Slovanů oltáři a Slávie věrná
ty památko! Pohled tvůj veselý,
aj, v duši radosti čilé budí!
– – – – – – – – – – – – – – –
Tu z pramenů já čerpati živých
chci slovanskou sílu; a skály olympské
ožijíc roznášeti divné budou
hlaholy slovanské lýry mé.
Fr. Palacký: „Na horu Radosť“.
Pod mračnou oblohou, tišinou hrobovou
na prahu století písničku slyším...
Horalka kolébá kolébkou dubovou,
zpívá k ní popěvkem tišším a tišším.
Okénkem z přímraku hvězdička proráží,
a šerý Radhošť ční ve mlhách na stráži.
Na prahu století písničku slyším.
Svaté vy písničky, slzavé, hořknoucí,
nezníte do duše nikdy vy darmo!
Rozkvete pod vámi nadšení horoucí,
žádné ho neztlumí v člověku jarmo.
U českých kolébek, písničky matčiny,
heroů křest vy jste ohnivý, jediný,
nezníte do duše nikdy vy darmo. –
41
Na prahu století pachole stanulo
s mateřskou písničkou hluboce v duši.
„Kde je chrám?“ ptá se a dívá se ztrnulo
do kraje v šedivé, truchlivé hluši.
„Kde je můj národ?“ – Leč nikdo se neozval,
ve starých ruinách v dáli jen vichor lkal,
a v lesích cizácké topory buší.
Z temnoty věků vstříc jemu se zrcadlí
Vineta výstražně v hlubinách moře,
kdož byli, nejsou již, zhlceni zapadli,
ba ani po nich už nezbylo hoře.
Vlny se lijí a lípnou se blíž a blíž,
na bedrách široký koráb – to nová říš,
ale žel, nad tou juž neplaje zoře.
Pachole vstalo a zázrakem do rána
pod sivým Radhoštěm v obrovské síle
vyrostlo z nizounké kolébky v titána,
chrám už jde stavět a neumdlí v díle.
Pro kámen rozbitý osudy minula
páž jeho v úporném znoji se šinula –
záhy zdi do výše svítily bíle.
Stavby té štíhlé a mistrné fiály
v údobu vznešenou a soulad božský
záhy se k obloze zjasněné vypjaly
z minula v přítomno z pradávné trosky,
42
a s věže nad chrámem dunivě v nebesklon
za jitra v úsvitu rozhoup’ se velký zvon
a jásal v usnulé hrudi a mozky.
Hlavy se zvedaly, bratří se líbali,
hrudi jim začly se životem dmouti,
a zvony na věži zpívaly, zpívaly
ke slavné, veliké národa pouti.
Pohřbených králů, hle, vstává též valný rod,
svůj k svému řadí se ke chrámu ve průvod,
a staré korouhve začly se douti.
Valí se zástupy, umrlí s živými,
a hlava na hlavě v chrámě se tísní.
„Zahynout nedáš nám!“ před svými svatými
kloní se, tyčí se v hromové písni.
Z oltářních obrazů Trocnov a Kostnice
zčernalé věkem už probleskly záříce
do zraku národa kadidla třísní.
A zvony duněly a zvony zpívaly
rytmicky, pospolně se všechněch věží,
po vlastech do srdcí sebecit bývalý
z minula v přítomno pramenem běží.
43
Národ se našel a dostal svůj nový chrám,
přísahy královské hoří mu dávno tam,
a síly vane tam vichřice svěží. – –
A ten chrám stojí, je známý nám všem,
za svoje bytí a za svoje plémě
už se my silnější nechvějem v něm,
ať půda pod nohou třese se temně.
Sliby a přísahy, dětinské bubliny,
vchází nám hřejivě do srdcí hlubiny
nový tvar života pro rodné země.
Podruhé zvonové ozvou se signály
– zítra či pozítří, jednou to bude –
signály poslední zblízka i ze zdálí,
a ohně Slovanstva vzdují se rudé.
Ti, kdo se bili dřív za právo vzdorně tak
ve hrobech procitnou, promnou si mrtvý zrak –
– Zítra či pozítří, jednou to bude! –
Pod mračnou oblohou tišinou hrobovou
na prahu století zas píseň slyším:
matička kolébá kolébkou dubovoudubovou,
zpívá k ní popěvkem tišším a tišším.
Okénkem z přímraku hvězdička proráží,
genius budoucna stojí tam na stráži...
Na prahu století zas píseň slyším.
44
ČESKÁ DUŠE.
Mistru Alšovi.
V linii, v tónu, v barvě i v slově
hledáme tvar tvůj včera i dneska,
ve hlíně měkké i v hrdém kově,
ubohá, plachá dušičko česká.
Nikde tě není, a přec jsi všude,
na cestě polní, douška kde voní,
fujárka tebe pastvinou hude,
topolů řad kde větrem se kloní.
Kde sedí nízká chalupa v stráni,
a kde se oráč nahýbá k pluhu,
v obzoru vížky s červenou bání,
za níž les kreslí širokou stuhu.
Točíme zraky různými směry,
odkudsi z dálek přivést tě chceme.
Umění fantom stojí tam šerý,
a my jak zpilí jdeme a jdeme.
Kdo nechceš jemu žehnat jak chlebu
a honem bořit vstříc všecky hráze,
petrefakt z tebe udělá v šklebu
prorůčků nových silácká fráze.
45
A ty dál bloudíš, dušičko, plaše,
kde tolik hesel žehne i studí,
jen tomu dáš se, dušičko naše,
kdo tě má v hloubce ve vlastní hrudi.
A ten tě vyřkne ve tvaru skvělém
trhnutím tužky, slovíčkem jedním,
stane se slovo pojednou tělem,
a my pak v štěstí klečíme před ním.
6. 11. 1902.
46
LIDSKÉ MUKY.
Vedle božích lidské muky
vztyčují se k české líše,
na Psohlavsku trčí jedna,
na Blaťácku druhá v pýše.
Svatá krev tu také tekla,
velké srdce dotepalo,
vzdorné čelo sesivělo,
přímé oko doblýskalo.
Nechtělas’se ohnout v rmutu,
selská šíje, zvůle dravá
když tě chtěla ve jho vstrčit –
jak klas padá, padla hlava.
Padla hlava rychtářova
v hanlivého meče kmitu,
zavřela se sivá země
nad potomkem Táboritů.
Ale v tom již ze semene
tajůplně kořen klíčil,
aby vzhůru do azuru
svobodný květ bílý vztýčil.
47
Do hlubiny srdcí vrostl,
tamodtud ho nevyrvete,
kvete bíle do naděje,
do pomsty zas krví kvete.
Květe bílý, blahoslaven
rozkvítej dál v požehnání
a se množ jak polní kvítí
rozhořené polem, strání.
Dost’ je zrn tvých v české zemi
ke vzklíčení, k rozkvetení
do svobody z lidské muky
jásavého rozednění.
48
OSTROVY.
Českým menšinám.
Na ostrovech v širém moři
nejprudší se bouře zdouvá,
sypké valy rázem boří,
a břeh před ní zalit couvá.
Ale skalná výspa v kruhu
stojí pevně nepoddána,
rozbíjí vln úpor v duhu,
za ranou jak hřmí jich rána.
Na ostrovech těch vás, bratři,
vidím státi; zem se chvěje,
oko vaše s břehu patří
starostlivo do peřeje.
A vln hněv a lom a vzteky
přes kvetoucí břehy tlukou,
co jste drželi tu věky,
vychvátit vám chtějí z rukou:
Role širé, klas kde šumí,
které děd váš přeorával,
zkvetlé údoly i chlumy,
na nichž bdělou stráží stával;stával.
50
Vzduch, jenž voní lípou zkvetlou,
píseň, jež zní rajským echem,
dějin slavných pamět světlou,
vše, co činí Čecha Čechem.
Vlny, hřměte blíž i záze,
nedáme píď půdy orné,
z vlastních prsou vstříc vám hráze
postavíme nerozborné.
Láskou k sobě mosty sklenem
přes brody a kalné pěny,
a všem srdcím bude věnem
její plamen roznícený.
Nenávistí proti zlobě,
proti vášni silou čelit,
ostrovy ty v blízké době
v pevninu se musí scelit.
Celá vlast, ta Jiříkova,
rozkvetlá a v požehnání,
celá bude naše znova,
aťsi tomu kdo chce brání.
Žluté vlnyvlny, syčte, hřměte,
na stráži svá srdce máme,
jak jste střikly, odplynete,
my se vás už nelekáme!
51
ŠESTÉMU ČERVENCI.
Ještě nedohořelo,
ještě nedobolelo!
Plamen křivdy šlehá kletý
dosud Pravdě přes čelo
jako před pěti sty lety.
Kouř se vine dále tich
krajem v šedých závojích,
do duší se smutek vtírá,
jak se z dalné vatry zdvih’,
a Vzdor marně pěsti svírá.
K čemu onen plamen plál?
Zda-li blíž jsme, zda-li dál?
Pro šum řečí, aby zněly,
pro praporec, aby vlál?
Či jsme špatně rozuměli?
Zdráv buď dni v střed našich Čech,
výhní budiž duší všech,
očisť muže v plamu lázni,
k práci posvěť je tvůj žeh,
síle růst dej, zhynout bázni!
52
Neboť nedohořelo,
ještě nedobolelo!
Plamen křivdy šlehá kletý
dosud Pravdě přes čelo
jako před pěti sty lety.
54
PŘÍPITEK.
Jos. V. Sládkovi.
Podzimní slunko přes hory
nízko se do rovin láme,
ale my píseň srpnovou,
slunečnou zazpíváme.
Tobě ať zní! Však tolik rád
píseň tu sám jsi nám zpíval
a česká srdce ve souzvuk
jí všecka rozechvíval.
Široké lány českých hrud
klasnatým vlněním dýší,
a ty jsou, lidu k útěše,
písně Tvé slavnou říší.
Plane v ní naděje radostná,
hrdý vzdor strmí z ní z muky,
a bouří síla kovová
bušících kladiv zvuky.
Ze srdcí vzal’s ji, srdcím zas
zpíváš ji do noty známě,
však ty bys lepší nekoupil
v nižádném světa krámě.
55
Ať zní a hrá dál píseň Tvá,
zalívá slunečnem kraje
a k slavné boží úrodě
na české roli zraje!
Nechť síle své i naději
růst v duších tisíců dává,
a duše ony i tu Tvou
nechť Pánbůh zachovává!
22. 10. 05.
56
ČESKÉ ZVONY.
Poslouchám vás, poslouchám,
jakby lity z téže spěži
ze svých věží
tlumeně když hlaholíte.
Nejásáte, netruchlíte,
bim bam, bim bam.
Vichry letí přes pláň, dol,
chopily by vaše hřmění
v okamžení,
nesly v dálky, rozjásaly
srdce a je zažehaly
kol kol, kol kol.
57
Který ladič zladil vás
monotonně bez proměny,
bez ozvěny?
Či to my jsme, revolt děti,
přestali vám rozuměti
v ten čas, v ten čas!
Proletáři táhnou již,
trůny, chrámy za ideí
pokácejí,
mrtvá srdce v mrtvém kovu
spát budete v ssutin rovu
vždy tíš, vždy tíš.
A přec tolik zraků k vám
kdysi zřelo, vaším kyvem
jako divem
tolik srdcí s vámi hřmělo,
tolik duší s vámi znělo
bim bam, bim bam!
A přec v tolik velkých chvil
hlahol váš nám průvod zpíval,
s námi splýval,
v poplach kov kdy rozhoupaný
proti horám na vše strany
tu zněl a bil.
58
Římskou poutí napořád
od nás v dálkách prodléváte,
zvony svaté.
Netruchlíte, nejásáte,
v nitrech tmu a spánek máte
a stín a chlad.
Rozdechnout vás v souzvuk k nám,
české zvony, milované,
zaprodané,
vaše chladné kovy vznítit
do souhlasu s námi cítit,
to tam, to tam...
59
BÝVÁVALO, BÝVÁVALO.
Bývávalo, bývávalo
jako v tanci,
cep-li zdvihli a jím švihli
naši Janci.
Jiskřilo se v jednom roji
z jejich dlaní,
mezi klasy také ďasi
vyklepaní.
Táhli křivi, pomláceni
do předpeklí,
a Hanáci po té práci
vdolky pekli.
Bývávalo, už tak není.
A co páší?
Pod chomoutem prodali se
satanáši.
Čtyři koně na záhoně,
až se práší.
Komu patří, milí bratři?
Satanáši.
Rozbíhá se do široka
řada lánů.
60
Komu patří, milí bratři?
Témuž pánu.
Chodí sedlák po záhumní,
kleje vztekle:
u sta hromů, dal jsem tomu –
vše je v pekle! –
Bývávalo, bude zase,
Janku, jářku.
Znáš svou sílu, nuže k dílu,
konec nářku!
Brzo-li pak pěkně v tanci
švihlým cepem
z plných klásků cizí chásku
zpovyklepem!
Brzo-li pak, já řku, Janku,
tak to svedem,
bys tu vaši suchou kaši
měl též s medem!
61
PÍSEŇ O KLEMENTINSKÉM
STUDENTU.
V mlčelivém, tichém dvoře
zapomenut sto let stojí,
sto let stojí, nehýbá se
němý student z kamene.
Starý prapor v ruce jedné,
v druhé těžký palaš tiskne,
nehýbá se, sto let stojí –
kdož si na něj vzpomene!
Hustolisté čilimníky,
divokého vína sněti
zakryly ho temnou clonou,
ovily ho dokola,
a přec v jeho ztuhlé hrudi
pod kabátcem pískovcovým
a v tom čele pod širákem
žhavý oheň plápolá.
Žhavý oheň! Můj ty smutku,
mohlo by se lecco státi,
rudým chumlem nade dvory
kdyby šleh’, jak do kartů
zavichřil si semináří,
zatočil se nad aulami
a v rum sežeh’ přes hasiče
třeba c. k. sternwartu!
62
Co je dělat? Starý symbol
nerozumí stylovosti,
nechápe, co analysa
národní je podstaty,
neví k modernímu žití
pro národy veškerenstva
že je třeba místo krve
horizont mít vypjatý.
Bude radno do musea
odstěhovat jej pryč s očí
do skleněné zvláštní skříně,
přelakovat fermeží,
v době výstav, smiřovaček,
honneurů a excellencí,
kterými se Čechy hemží,
zatím o víc neběží. –
Ale duše nečekala,
vyšla z těla kamenného,
rozhlédla se velkým okem,
okem plným nových tuch,
zda-li dosud sťaté hlavy
na mostecké blízké věži
ukované v rzivých klecích
hledí dolů v český vzduch.
Ticho – prázdno – dávno ztlely,
rozpadly se jak ta pomsta...
63
Zamířila tedy duše
v síně slavné kolleje
poslouchajíc, s které strany
hlahol věrných bakalářů
v nadšení svém nezlekaném
prostorami zachvěje.
Na kathedře poděděné
suchá věda suchou lekci
jednotvárně odříkává,
Husův žár tu nehoří,
kritické se fráze kroutí,
skeptické se ledy robí,
kultura se potvoří.
Pod kathedrou syrovátka
v mladých tepnách módně zchladlá
nemůže se horce zpěnit,
k výšinám cit nelétne;
Švéd se valí přes most zase,
není, kdo by odrazil ho,
neboť nelze zmeškat přece
báječný match na Letné.
Pokývala duše smutně,
potlačila kletbu v hrdle,
prapor stiskla pevněj v pěsti
a pak s tuchou neblahou
vyšla smutna těžkým krokem
64
ze zastydlých oněch síní
pod zmodralé nebe volné
rozklenuté nad Prahou.
A hle, našla na své pouti,
s kým by hled se jaře zjiskřil,
s kým by hruď se zdula znova
k obraně a v odvetu.
Vlast je jinde, jinde hoří
oběti jí na oltářích,
jinde svatá píseň její
pudí srdce do květu.
Jinde bouří staré hněvy
dosud v milionech ňader,
v milionech prostých lebek
trysknou vzdory vzkypělé
přes pošklebky hysterické
negujících automatů:
jinde, neofficielně,
rostou už křivd mstitelé.
Sfouknou snobské krasoduchy
jako chmýří pampelišky,
doktriny a estetiky
ke všem čertům poletí,
Nadšení se navrátilo
ze zakletí příšerného.
Vzdejte se mu! Marno váhat
do nového století!
66
A tu duše vzkřikla jaře,
řinkla o zem těžkým mečem,
na svá prsa stiskla bratry;
a ten oheň v klokotu
z jejích prsou jedním rázem
všechněm spolně do žil přešel,
srdce rozžal v jejich ňadrech
k plnějšímu životu. –
Starý student zmladlý divem
přerodil se v onom čase,
v generaci nejjitřnější
povstal se svým praporem.
Lak ho čerstvý neudusil,
byť byl třikrát přelakován,
přece jeho srdce bije,
zrak se jiskří se vzdorem.
Do vitriny do musea
ať ho dají někam za sklo,
ale vlastmi v širém kruhu
vítězné jde Nadšení,
miliony druhů křepkých
spolnou prací o volnosti
kamenného bratra toho
jižjiž slaví vzkříšení.
67
KLEMENTINSKÉ NÁDVOŘÍ.
U kamene kámen,
travka mezi ním,
idylickým tichem
zvonek cimbilim.
Profukuje dvorem,
vane ze tří stran,
bába s pomoranči
kleje na průvan.
Sklepem čpí to zimně,
páchne ztuchlinou,
krysa honí krysu
v dlažbě skulinou.
Tak vypadá kráter
v zbytcích popela,
v němž dřív žhavá láva
vzdorně kypěla!
Žhavá láva šumná
v divém klokotu
zhasla, zchladla, ztuhla
v bědnou němotu.
Z Almae matris k bojům
našim nadlidským
nervosně zří adept
okem kritickým.
68
Secesní cit skepse,
čert ho vyseděl,
český student o něm
dříve nevěděl.
Český student hořel
napřed prvý vším,
co se k vlasti metám
neslo posvátným.
Český student bil se
prvý vždycky rád
pod praporem pyšným
v čele barikád.
Od hor přes roviny
vítr nese vzkaz:
stýská se nám po vás!
Slyšíte? Je čas! –
Fouká, ale málo,
orkán musí vát,
klementinské dvory
musí prošlehat.
Vane, ale málo,
klementinský kout
jarní dravá bouře
musí prošlehnout.
70
TAJEMSTVÍ SÍLY.
Tak silně je mi za jara,
když slyším vody hřmíti,
a stráň kdy zmladle zahárá
v slunci a v bílém kvítí.
Květ nesu v ruce nachový
s višňovou zkvetlou snětí,
a pouta má i okovy
zlomeny k zemi letí.
Však silněj stokráte mi jest,
když po národu všade
tisíce duší vidím kvést
jak ono jaro mladé.
Tisíce zraků zjasněných
ždát slávu v příštích dějích,
tisíce paží vztyčených,
by bránily, co jejich.
A moci semknout na povel
bloudících miliony,
ó, hned by národ uslyšel
své nejslavnější zvony.
71
A věčná síla života
by tepnami se lila,
a nuzných srdcí prázdnota
se žárem naplnila.
(1907.)
72
HYMNA STROMŮ.
Památce Svatopluka Čecha.
Vy, vzrostlí na skalách a na horách,
kde větví sukovatou v mraky čníte,
vy, nachýlené nad chaloupek práh,
kde pohádky své sladce ševelíte,
vy, květem osypané z úběle,
jež v jarním slunci na zahradách sníte,
ó, stromy, kypte,
své květy na hlavy nám sypte
a zelení svou plaňte vesele!
Je země ve vás živa, její krev
jdouc z mrtvých hlubin do života zpívá
až z vašich mízou nakynulých cev
a v zázrak pupenů se chtivě slívá.
Žal každý v stínu vašem oněmí,
a v duši lidskou těcha s mírem splývá.
Ó, stromy, voňte,
a s pyšných vrcholů svých zvoňte
nám do údolí smutků svými písněmi!
Jste úsměv, kterým zkvítá země tvář,
jste radost přírody, tvar její síly,
jste v umrlosti pouště jas a zář,
73
k nimž poutník žíznivý a zmdlený pílí.
Nechť klid snů vašich, oddech pokoje
i jeho srdce na okamžik sdílí.
Ó, stromy, vějte
své dechy v naše, dobývejte
svých vítězství tak bez boje!
A podél cest a kolem božích muk
a s polních mezí do dáli a šíře
se rozbíhej a rozlívej váš shluk,
kol svými včelami a ptáky hýře.
A husto vás buď jako jezera
nám na kolébky, rakve, na milíře.
Ó, stromy, čněte,
a s vášní vichorů se rvěte,
když přepadnou vás dravě z večera!
Vy, zaryté a vrostlé v onu zem,
krev jejíž vám i nám se v žilách pění,
té hroudy nepustíte kořenem,
tkvíť po bouři kmen pevněj beze chvění.
A když přec posléz padnout musíte,
to ještě od ní odervání není:
Ó, stromy, v hloubi
mroucími křečovitě klouby
klín svojí domoviny držíte.
A nejšíř jako královny svůj šum
vy, lípy naše, nechte s vůní váti
dál do čarovné sloky básníkům,
74
ať mysle opojuje, srdce chvátí.
A nejvýš nad ostatní vztyčené
vy srdéček svých vlajkám dejte vláti!
Ó, lípy, kypte,
své květy na hlavy nám sypte
i o hrdosti sny své vznešené.
76
III.
TRÁVNICE.
KARLU V. RAISOVI.
[77]
DO PRÁCE.
Sluníčko ještě dospává,
kraj mlha halí sychravá,
slyš, hutě hučí v dáli,
les komínů ční nad poli,
černými přes ně chocholy
kouř k obloze se válí.
Je jitro práce, a již jdou
vojáci její cestou svou,
kočárek matka tlačí.
Kdo děcko ono zkolíbá,
kdo líčka jemu zulíbá,
až probudí se v pláči?
Máť bude k strojům hleděti
víc nežli k svému dítěti,
a otec pod zem sjede;
kočárek bude v koutku stát,
a táta bude vzpomínat
na svoje děcko bledé.
Snad poplašný pak zazní zvon,
a z hloubi dechne smrti ston,
zda často dost tak není?
Jaké to bude v chvíli té,
79
poupátko sotva rozvité,
tvé hrozné probuzení?
Co třeba bude polibků
v tvou odstrčenou kolíbku,
mé dítě, bys se smálo!
Co lásky velké, hřejivé
v tvé příští žití truchlivé,
když pořád jí tak málo!
80
TICHÉ ŠTĚSTÍ.
Aloisu Jiráskovi.
Jít poli úzkou pěšinou
a patřit ve žně čas,
jak bohatí se rovinou
tvá úroda, tvůj klas,
jak z brázdy tryská, zorané
tvým pluhem, rukou tvou –
ach, jaké štěstí neznané
chví srdce hlubinou!
Pták zpívá kdesi v oblaku,
a létem voní mez,
co je to božích zázraků,
co je to divů dnes!
Zapomněl’s rázem docela,
jak do zoraných lích
nejedna křemel vletěla
z čích’s rukou závistných,
a nevíš už, jak do rána
nejednou byla v spěch
kýms mladá setba zdupána
všem lidem na posměch.
82
Chléb duší lačných v úlevu
tak musí vždycky zrát,
a šťasten, komu bez hněvu
lze nad svým polem stát
a dívat se, jak vlnění
jde v nedohlednou dál,
a cítit, nových dychtění
že květ mu v duši vzplál:
Zas chytit pluh, jenž neumdlí,
a čelo schýlit v zem,
mít úsměv těm, kdož ničí zlí,
a zlaté klasy všem.
(1901.)
83
JSOU PODEZŘELÍ ORLOVÉ...
Jsou podezřelí orlové,
milenci slunné výsoty,
když touží dolů, do prachu,
do ulic, rynků, za ploty,
když sobě steskne na horách
jich srdce zvolna ustydlé
po lidských očí údivu
a v zlaté kleci po bidle.
Jsou k pláči vzduchu králové,
již se složenou perutí
zornicí pyšně blyštíce
na hřádě sedí bez hnutí;
sen oblak již je dosněný,
ni touha juž nic neříká,
než aby zítra k obědu
zas měli svého králíka.
A davy stanou okolo,
professor třídě vysvětlí,
kolik stop měří peruti
a kam by tryskem dolétly –
však otevři klec dokořán,
strop strhni, slunci vzhořeti
dej na korunce králům. Hoj!...
– ti jakživi už nevzletí.
84
BALLADA
O LIBUŠINĚ KONI.
Když hvězdy svítily jak jisker roj
a pod nimi zem spala,
vždy kněžnu v srdci pojal nepokoj,
a s lůžka tiše vstala –
(tak častěji se dálo v rok,
a nevěděl nic moudrý Krok) –
a kůň si osedlala.
Byl bílý jako sníh ten koníček,
na čele sivou lysku,
na uzdě zdoba zlatých srdíček
mu zvoní kolem pysku;
potichu vyjel, dal se v klus,
jeť ke Stadicům hezký kus,
kde plnou měl vždy misku!
A znal tu cestu v noci zpaměti,
jak ty znáš tuto zkazku,
z oráče vyrůsti dal knížeti
a kněžně starou lásku,
an vážně vedl cestou tou
řad poslů z Prahy za sebou
za nos jak na provázku.
86
Poslání:
A moudrost, moudrost kde je, kde je tu?
už slyším volat v křiku.
Nechtěl jsem jistě ohřát klevetu,
leč říci k její vzniku,
že ne vždy zle to dopadne,
když někdy v době nesnadné
kůň dělá politiku.
87
V ROZPACÍCH.
Ba pokračujem času na perutích,
duch pokroku dle zásluh béře věnce.
Je parno všude v práci jako v hutích,
a bez diplomu není existence.
Nic neplatí než kolkovaný rozum
neb renty, reality, korce hlíny –
i domovník již záhy rigorosum
mít musí z práv anebo z mediciny.
Na všecko nejpřísnější béřem vážky,
vše papírovou cenu musí chovat,
i služka na leštění klik a dlážky
už musí konservatoř absolvovat.
A přece, kamkoli se oko sveze,
jen černou rozevřenou propast zhlídá,
a z ní jak hydra sedmihlavá leze
ven bídáctví a nekonečná bída.
A není div, že mnohý snílek tedy,
v kal onen pohrouživ svou duši čistou,
se nevědomky stane naposledy
domácím pánem nebo nihilistou.
88
SUKNĚ.
Ironický gazel.
Z dob Ludvíků až v naše časy smutné,
kdy k podzimu vše dozrává a žlutne,
ty’s živa jediná a záříš slavně, sukně!
Moc světa v každém záhybu tvém leží,
ty trůny převracíš, ty stavíš je zas, sukně;
šust ovruby tvé hudba rajsky svěží,
jež miliony krotí, opojuje, sukně!
Van vlečky tvé a nadzdvižené třásně
jak dech je fialek a balšámu, ó sukně,
a sloka nejkrásnější v žití básně.
Co v sledu tvém se skrývá utajeno, sukně,
co básníků i nebásníků šílí
za tvojí stopou vlnivou, ó sukně,
co Ovidů dnes trpký exil sdílí,
že zřeli Caesara blíž vestálčiny sukně,
co Závišů, co Flahautů se zvedá
dnes na výš prestolů v tvé záštitě, ó sukně!
Je každý blah, kdo ochrany tvé hledá,
a zatracen, kdo zhrdá v pýše tebou, sukně!
Kdož neviděl by, jak se steleš jemně
od stupňů oltářních až k stupňům trůnů, sukně,
89
jak hedváb lučin bedry matky země,
jak v most se měníš pevný, nerozborný, sukně,
pro kročej onoho, kdož se ti klaní,
jak v opak hned jsi půdou kráteru, ó sukně,
kdož nedbá před tebou svých sepnout dlaní!
Ó paní Protekce, ó shlédni na mne, sukně,
roh Fortuny schyl, jejž máš ve svém klínu!
Vím, řády, hodnosti a ceny sypeš, sukně,
ač tajemně se skrýváš v zásluh stínu.
Vrch snahy tisíců je tebou přistřen, sukně,
dští lem tvůj rosu požehnání s hůry,
a s každé krajky tvojí, zdráva budiž, sukně!
jak zlatá jabka visí synekury.
Děl hromy probouzíš, kdy zachce se ti, sukně,
tvůj rozmar krví bodáků se myje,
a k stránce každičké, ó, všemohoucí sukně,
tě k podloze brát musí historie.
V rým chatrný jsem vložil slávu tvoji, sukně,
a srdce mé jinšího přání nemá,
než abys v záhyb svůj mne skryla také, sukně,
a nikdy nevyřkla své anathema.
Vlaj, dmi se korouhví dál přes celý svět, sukně,
až do dne, kdy on v rozvaliště chudé
se zvrátí rozmetán – vím, v znamení tvém, sukně,
to jistě také skončí se a bude.
1886.
90
BALLADA
O KOUPENÝCH DUŠÍCH.
Pyšné byly, hrdé byly,
vysoké, ba jediné,
morálkám takové síly
málo co se promine.
S výšek zřely jenom k vnitřkům,
kvantum hodnot měřily,
krokem proroků vstříc zítřkům
ve dne v noci chodily.
Lidství vyhrocené měly
v dnešků rmutném bahnisku,
orakula pronášely
zadarmo a bez zisku.
Přiběhl s kočičí tlapkou
Zítřek – život rozšířit,
pyšné duše chytrou babkou
na zlatou udičku chyt’.
Póly spojil, oheň, vodu,
přes močály napial most,
sesedly se k slávy hodu
s ješitností chytráckost.
92
Smutné duše, dolů, dolů!
Uhnil kvítek od stonku.
V konec zůstane všem spolu
skrýš za rudou záclonku...
1908.
93
AD LIBITUM.
Když doba otěhotní ideami,
to jednou za lidský je věk,
kometa slavná vzejde nad horami,
a narodí se pánbíček.
Vše ruchem kolkolem se počne rojit
a jinou má hned podobu,
chtíc idea se vtělit, musí projít
skrz pánbíčkovu útrobu.
Jsou řadou postaveny oltáříky,
a dýmy vzhůru stoupají,
tlum vyznavačů s ohnutými dříky
se lokty strká potají.
Neb švanda bude, jíž se říká jemně
boj názorů a řešení,
a v dálkách z oné požehnané země
zní přitlumené střílení...
94
PLÁŇKA.
Fr. Sekaninovi.
Tři haluze a samý suk,
půl zelená, půl suška,
tak u božích tu stojí muk
stařenka stará – hruška.
Na ráně stojí na kraji,
když bouř se rozburácí,
tu rádi na ni sedají
ohniví blesků ptáci.
A prvý mráz ji navštíví
a do bolesti zhrýzá,
však také v jarní přílivy
v ní prvá tryskne míza.
95
Z kořene žilou jedinou
jediná snět ji vssává,
a květem potom dolinou
jak bílým šátkem mává.
Jde o životě čarozvěst
i pod rozštíplou kůru,
je třeba kvést, je třeba kvést,
bys pad’ pak květem vzhůru!
E: jf; 2002
96