VZPOMÍNKY.

VZPOMÍNKY.
I.
Přišla mi, tatínku, vzpomínka na vaši čamarku pěknou, v neděli jste ji navlík’ vždy číhaje, co lidé řeknou. Ta byla z prvních, široké prýmy se na prsou skvěly, a všichni hoši v dědině dost’ vám ji záviděli. – Zas byla tenkrát neděle – nemohu mýlit se dátem – neděle letně slunečná v tom roce šestašedesátém. V čamarce běžíte uličkou, za vámi Prušáci s kopce, pan rechtor, pan správčí, půlmistr do lesů zmizeli z obce, a vy tak v čamarce do vrátek s kladivem nejtěžším v dlani – Prušáci šust jen okolo, k nám nevstoup’ jedinký ani. 11 II.
Tak vždycky jste si přál: jen kdyby přišel král, však já bych k nám ho vedl, a u nás by si sedl, vše bych mu ukázal. Vás dvanáct káňat svých den celý hladových i vaši mámu bdělou, tak v mládí zšedivělou, i dlaň svou plnou rýh. Svou víru v žití běh v těch našich čtyřech zdech, své právo na kus žití, své těžké živobytí a jitřivý svůj vzdech. S ním za ves bych se dal, kde koles třesk a cval dnem nocí divě bouří, drak moderní se chmouří, jenž tolik zpolykal. Kde ticho dřív, proč řve a duši, tělo rve, proč trhá, co já sázel, 12 proč chce, bych v chřtán mu házel sebe i děti své? – – To vše jste na rtech měl, to vše jste říci chtěl, leč král, můj táto zlatý, do vaší shrblé chatychaty, leč král – ten nepřišel. 13