Přišla mi, tatínku, vzpomínka
na vaši čamarku pěknou,
v neděli jste ji navlík’ vždy
číhaje, co lidé řeknou.
Ta byla z prvních, široké
prýmy se na prsou skvěly,
a všichni hoši v dědině
dost’ vám ji záviděli. –
Zas byla tenkrát neděle –
nemohu mýlit se dátem –
neděle letně slunečná
v tom roce šestašedesátém.
V čamarce běžíte uličkou,
za vámi Prušáci s kopce,
pan rechtor, pan správčí, půlmistr
do lesů zmizeli z obce,
a vy tak v čamarce do vrátek
s kladivem nejtěžším v dlani –
Prušáci šust jen okolo,
k nám nevstoup’ jedinký ani.
Tak vždycky jste si přál:
jen kdyby přišel král,
však já bych k nám ho vedl,
a u nás by si sedl,
vše bych mu ukázal.
Vás dvanáct káňat svých
den celý hladových
i vaši mámu bdělou,
tak v mládí zšedivělou,
i dlaň svou plnou rýh.
Svou víru v žití běh
v těch našich čtyřech zdech,
své právo na kus žití,
své těžké živobytí
a jitřivý svůj vzdech.
S ním za ves bych se dal,
kde koles třesk a cval
dnem nocí divě bouří,
drak moderní se chmouří,
jenž tolik zpolykal.
Kde ticho dřív, proč řve
a duši, tělo rve,
proč trhá, co já sázel,
proč chce, bych v chřtán mu házel
sebe i děti své? – –
To vše jste na rtech měl,
to vše jste říci chtěl,
leč král, můj táto zlatý,
do vaší shrblé chaty,
leč král – ten nepřišel.