Kdo by byl tušil tenkrát v listopadu,
když kráčeli jsme spolu po náměstí
ku vlaku, který měl mě odvést v dálku,
že naposled tě vidím, matko má?
To odpoledne bylo mrazné, šeré,
jak popel tkvělo nebe nad tím městem,
a chvilkou prolét vzduchem ostrý vítr.
– To na sníh – mínila jsi znalecky.
Jakýsi občan šel kol povznešeně,
tys pozdravila uctivě a slavně,
a šeptala mi s důležitou tváří:
– Pan Kohout, teď je naším purkmistrem. –
Pak zastavila jsi se s bábou jednou
a ukazujíc na mě, řekla jsi jí:
– Můj Vídeňský! – a řekla jsi to s pýchou.
A mně zas: – Neznáš starou Řehačku?
Na jeden nový dům jsi ukázala:
– Okresní výbor. Padesát stál tisíc –
Co hrdosti v tom gestu ruky bylo
a spokojení s bílým domem tím!
Ach, kdo by býval tušil jenom tenkrát,
když kráčeli jsme zvolna ku nádraží,
že jsou to poslední tvá slova ke mně,
že naposled tě vidím, matko má!
Tak odešlas a vzala do tmy svět svůj:
povinnou úctu k hlavě svého města,
přátelství k staré sešlé Řehákové
i pýchu z nových sídel výboru.
A já se tenkrát usmál shovívavě
všem naivnostem matky venkovanky,
já světoobčan, jemuž slouží k vtipu
král, císař, papež, biskup, kardinál...
Dnes jinak je. To šeré odpoledne
se stalo jednou z důležitých chvilek,
jež Osud jako milník sází k cestě
našeho životního pochodu...
Snad jednou přece ještě zaletím tam.
A půjdu cestou naší po náměstí,
a potkám-li, pak pozdravím s tvou úctou
vašeho, matko moje, purkmistra,
a s Řehačkou se zastavím a poptám
se po zdraví jí, na dům podívám se –
tvé daně všecky platiti chci, matko,
dál prostičkému tvému obzoru...