Kol mlha, která stoupne za dne.
Je zimní, tmavé ráno chladné,
jež ve smutku se budit zdá.
Plyn kalně svítí v mlhy šedé,
a první tramway zvolna jede
a kočí zdlouha zahvízdá.
Tak velké město zvolna živne.
Ospalý strážník líně zívne
a nač si myslí, neví sám.
Jde sem a tam, jen tím se bavě,
že chvíli hledí přemítavě
výš ke průsvitným hodinám.
Půl sedmé. Ještě na všem tma je.
Já myslí letěl v dálné kraje,
dál z Příkopů a z Prahy dál,
kams na kraj lesa u Sychrova...
zas uvidím vše tedy znova –
leč tak, že jsem se nenadál...
Jdu k nádraží. A mlha padá...
Kol smutně září světel řada,
a pusto jako v srdci mém,
a v hlavě, kterou přelud šálí...
– Té drahé jedné hlavy v dáli
v tom zimním ránu osudném! –
Ó, ubohá ta mladá hlava!
Ó, tato mlha těžká, dravá,
jak, hochu, tobě na prsa
tam ulehá si, plná zrady,
a vraždí ten tvůj život mladý,
jak strom kdy mrazem zakrsá!
Ó, mlha, která jako kočka
jde měkce polem, kde si počká
bez hnutí, tiše na oběť,
ta mlha, jíž tolik jsi se bával,
když od léta jsi postonával, –
ó. mlha ta již přišla teď...
A již, můj hochu, tě tam rdousí –
a u okna, kde nejednou jsi
stál v zamyšlení, věrný brat,
tam pláčí tvoji drazí pro tě,
z nich každý vzlyká o samotě,
jak vidí tebe umírat.
A tak i já, i já v tom želi
tam stoupnu si dnes ku posteli
a skloním hlavu, skryji tvář...
Já též... Jdu k tobě. A ta mlha
jde se mnou, náhle zrak mi zvlhá,
a v mlze splývá stín i zář.
Vše jedna šeď... Jak bude za dne?
Je zimní, tmavé ráno chladné,
jež ve smutku se budit zdá.
Plyn kalně září v mlhy šedé,
a kolem tramway zvolna jede,
a kočí zdlouha zahvízdá.
Vše jako dnes a jako včera.
Jen já tak za ranního šera
jsem nešel dávno... Ach, a dnes...
Tři drahé hroby tam, a znova...
Ó, jak je tam, tam u Sychrova,
kde bílý dům a tmavý les...
Teď lampář jde a hasí světla.
A myšlénka mi hlavou létla,
kdos veliký a neznámý,
mhou ukrytý jak dechne na zem,
vždy lidský život zhasne rázem
a dál jde klidně před námi...