Den k večeru se nachýlil,
mne chladný vánek políbil
na rozpálené čelo,
vlak v ozářeném nádraží
už prudkou jízdu zaráží,
proč, srdce, jsi se chvělo?
My jedem poštou do polí,
kde výstražné bdí topoly,
blíž k otcovskému domu,
v tom zaprášeném truhlíku
pár očí, žhavých uhlíků,
mně svítilo jen k tomu.
Má sousedka ni nedutá,
neb pošta jako kajuta
kdes na Baltu se houpá,
a překousnout si jazyk snad,
to nemá ani básník rád,
jsou protož ústa skoupá.
Ó město, cíli cesty mé,
v zdech tvojich člověk prodříme
tak zvané lidské žití,
ó býti tady hodnostou
je nemožností naprostou
těm, v žilách krev kdo cítí.
Dva tábory jsou dívek zde,
z nich s učitelem jeden jde
a s kaplanem zas druhý,
pro drobečky se nahýbat,
kde který při tom na zem pad,
na to je hřbet můj tuhý!
Mne přešel zájem lyrický
pro toto město na vždycky,
a zatnou se mně pěsti,
když jeden strom mně šumí vstříc,
jenž přísah slyšel na tisíc,
a viděl moje štěstí...
Ty chvíle sladkých zázraků
mně svítí v pozdním soumraku,
až k slzám v oči pálí, –
vztek při tom bouří v ňadru mém,
že v šematismu vojenském
své našla’s ideály...
Psi zaštěkali na dvoře
a na ztemnělém obzoře
mně okna světlá kynou,
až před domem vůz zastaví,
ven vyjdou známé postavy
pod lípu, v letě stinnou.
Vám, slečno, dávám adieu,
snad profil Váš se zaryje
na týden v moji duši,
vy zívejte neb smějte se,
než srdce z vás vůz vytřese,
já pryč jdu, jak se sluší!
A kamna až se rozhřejí,
mé nitro čajem zalejí
dvě ruce starostlivé,
až usnu v peřin oblakách,
já s milenkou zas půjdu v snách
po zahradě, jak dříve...