Historka, již chci vyprávět,
kdys mohla kluzka být asi,
leč je jí dobrých půl sta let
a morálku změnily časy.
Tenkrát – je mnohý z nás pamětník –
dívka by nebyla za nic
pozvedla sukynku nad kotník
za největších dešťových štvanic.
My hoši, my to věděli,
ctili je za to jak svaté –
dost o tom, přečtěte, chcete-li,
co tu dál ve verších máte.
Šla se mnou hájem Artemis,
ta studená, čistá tak všecka,
ty nožky její, och, řekl bys,
toť jednoletého děcka.
Bříz těla z šatů se bělala
jak taje panenské v slávě,
s hůry se nebes pláň modrala
a dole zvonků sta v trávě.
Chodíme. Nikde tu člověka.
V sluch bijí nápěvy drozdů.
Za hájem horstva jsou daleká
v modravých pláštích svých hvozdů.
Mlčíme. Ona zří na cestu,
já tu tam na její šíji,
jak se tam čerň vlásků v podrostu
v droboučká kolečka svijí.
Náhle se zastaví: Hleďte sem,
(žhavý zrak po mně veze,
tvářičky hoří jí plamenem)
brouk mi as po zádech leze!
Živůtek porozpne – a já sáh
na mramor zádiček v chvění –
žhavo tam – lovil jsem – ale, ach,
vetřelce nikde tu není.
Doleji! káže mi. Marno zas.
Sem k předu! Bozi, jen síla!
Zde v předu schována přec má as
panenská ňadra svá bílá!
Dotknu se jednoho, jenom tak,
jak motýl květinky svěží,
studem se zatmívá ten můj zrak
a ruka nazpět už běží!
Nic víc už. Zapla si živůtek.
Pryč už je – zašeptla suše.
A domů! – A než já něco řek,
z háje mi horlivě kluše.
Cestou pak hrstky slov chyt jsem zvuk
– vztekle se dívala při tom –
Ďáblem by měl být ten černý kluk,
zatím jak zouvák je pitom –
To bylo poslední setkání.
Jak když se potkají vlaky,
ten jeden v dálku svou uhání
a druhý v dálku svou taky.
Artemis nadobro zmizela.
V daleku kdesi a šíru
člověk tak zapadne docela
jak oblázek ve vodním víru.
Po letech setkám se s přítelem,
– přišel z té světové dáli –
mluvíme lecos tak tam a sem,
jak se už řeč pestře válí.
A tys ji znávával také kdys,
když v našem městě zde žila,
ty jsi ji nazýval Artemis,
byla tak vznešená, bílá.
Já tedy potkám ji ve Vídni,
víš, byla nádherná dosud,
však nijak počestně solidní,
no, toť už krasavic osud.
O tobě, hochu, zle mluvila,
přál bych ti vidět ty oči –
jak šelma taková zavilá
nežli ti v obličej skočí! –
Tak vidíš hádanka ženská jen,
já jí přec příčinu nedal
– hájím se – líčím ten jarní den,
jak jsem hmyz na zádech hledal.
Toť všecko? Všecko. Vybuch v smích.
A domů jste hned šli potom?
A nezkřížili víc zraků svých?
Už ani slovíčko o tom?
Pár slov jen. Nelze z nich pochopit,
jak mohla – – – Drží smích stěží:
Nic. V mythologii musíš jít,
tam klíček ke všemu leží.
Najdeš tam: naivní hošík tys,
nepoznals tendenci skrytou –
chtěla tvou pomocí Artemis
v ráz stát se Afroditou.
Toť všecko, dámy a pánové.
Ze školy života chvíle.
Vy víte, bývají takové,
jichž člověk nepomní mile.
Brouka jsem nenašel – praktiky
těch tvůrků neznal jsem jaksi.
Dál – ctitel já později antiky –
v těch bohyních propad jsem v praxi.
To ono mohl bych ještě psát,
rad, úvah, nápadů, žertů –
leč čas má jiný dnes vkus a spád
tož s věcí minulou k čertu!