DO PRÁCE.

František Serafínský Procházka

DO PRÁCE.
Sluníčko ještě dospává, kraj mlha halí sychravá, slyš, hutě hučí v dáli, les komínů ční nad poli, černými přes ně chocholy kouř k obloze se válí. Je jitro práce, a již jdou vojáci její cestou svou, kočárek matka tlačí. Kdo děcko ono zkolíbá, kdo líčka jemu zulíbá, až probudí se v pláči? Máť bude k strojům hleděti víc nežli k svému dítěti, a otec pod zem sjede; kočárek bude v koutku stát, a táta bude vzpomínat na svoje děcko bledé. Snad poplašný pak zazní zvon, a z hloubi dechne smrti ston, zda často dost tak není? Jaké to bude v chvíli té, 79 poupátko sotva rozvité, tvé hrozné probuzení? Co třeba bude polibků v tvou odstrčenou kolíbku, mé dítě, bys se smálo! Co lásky velké, hřejivé v tvé příští žití truchlivé, když pořád jí tak málo! 80